sobota 27. března 2010

O původu štěstí 2

  Dlouhou dobu jsem si myslel, že mé štěstí záleží na tom, co se kolem mě děje. Pokud jsem s kamarády na nějaké příjemné akci, jsem šťastný. Když mi to jde v práci nebo ve škole, jsem šťastný. Naopak, pokud je mi mizerně, nic nevychází, venku je ošklivo a kolem je hluk, tak jsem nešťastný a rozmrzelý. Nic z toho, ale není úplná pravda. Konečně jsem to pochopil při čtení jedné z knih Bärbel Mohr, která citovala kousek příběhu z knihy Mary od Elly Kensington. Bylo to asi takhle:
  On se jí zeptal, co je smysl života, a ona řekla, že to, aby mohla vždy dělat, to co chce. A proč bys to chtěla dělat, pokračoval on v ptaní. Protože z toho mám vždy takový dobrý pocit, protože jsem šťastná. Děláš to tedy proto, že z toho máš pocit, díky kterému jsi šťastná, pokračuje on. Více méně ano, souhlasí dívka. A kdybys dělala něco, co ti nepřijde krásné a zábavné, ale přesto bys u toho měla ten pocit, bylo by ti to příjemné a byla bys šťastná, zajímá ještě tázajícího. Nejspíš ano, připouští dívka. Myslíš, že bys dokázala, ten pocit vyvolat, idkyž je ti zle, například, kdyby sis vzpomněla na něco, kdy jsi byla opravdu šťastná, pokračoval muž. Ano, potom bych dokázala být šťastná, idkyž bych se cítila špatně, souhlasila.
  Tvoje štěstí tedy nepochází z okolí, ale je to něco, co cítíš uvnitř sebe sama.
  Jaké prozření, říkal jsem si. Hned jsem to vyzkoušel a ikdyž jsem se necítil úplně nadšený, zapátral jsem po štěstí ve svém nitru a hle, bylo tam. Za chvíli jsem se cítil báječně, a co mi předtím šlo jen s obtížemi, jsem najednou hravě zvládl. Od té doby hledám štěstí uvnitř sebe a ne ve svém okolí. Nejde to vždy okamžitě, ale pokaždé mi to pomůže.
  Třeba když se mi něco nedaří, tak se zastavím a řeknu si: „Tudy ne, takhle to dál nejde“. Zkusím si v sobě vybavit nějakou hezkou vzpomínku, volně dýchat, uvolnit se, a brzy se mi podaří dostat se do mnohem lepší nálady.
  To určitě stojí za zamyšlení. Leží opravdu štěstí mimo nás nebo uvnitř nás. Znáte nějakého nešťastného milionáře nebo šťastného žebráka?

o pár dní později

  Dnes jsem doma luxoval, což je nadmíru nepříjemná činnost. Řekl jsem si, že otestuji tu teorii s štěstím pocházejícím zevnitř. Jak ho ale najít?
  Tu mě napadla úžasná myšlenka. Což takhle štěstí začít rozdávat. Musím přeci mít nadbytek toho, co rozdávám, a tak bych u sebe mohl dokázat najít zdroj štěstí. Navíc je to úžasná legrace.
  Tak jsem začal luxovat a dával štěstí všemu kolem. Lidem i věcem. Jezdil jsem kartáčem po koberci a zároveň dával koberci štěstí. A kupodivu štěstí nedocházelo. Čím víc jsem ho rozdal, tím víc jsem ho měl i pro sebe. Můj vnitřní zdroj, jako by byl nevyčerpatelný.
  A co bylo vůbec nejlepší, to luxování jsem si náramně užil. Luxoval jsem daleko poctivěji, pomalu, aby vše bylo hezky čisté, a ne rychle abych jen to měl už za sebou. Ani nevím kolik času jsem tím strávil, protože čas přestal mít smysl.
  A nejhezčí nakonec bylo, když jsem ještě objevil smítko a šel ho vyhodit do koše. Jako rozlučku jsem mu dal kousek toho mého štěstí a šup s ním do odpadků.

Žádné komentáře:

Okomentovat