čtvrtek 8. dubna 2010

Když nevím, tak si vymyslím ...

  Jedli jsme v práci oběd a kolegyně ochutnala turecké jídlo kořeněné nějakým druhem papriček. Zeptala se mě, jestli nevím, jak se tyhle papričky jmenují, že mají nějaké speciální jméno, které ona ale zapomněla. Já jsem hned odpověděl, že to nejsou papričky, ale lasiččí ocásky, kterým se turecky říká, a nemohl jsem vymyslet jméno.
  "To je typické. Když něco nevíš, tak si to vymyslíš," říká ona.
  No jo, jenže já to dělám okatě, ale my všichni si vymýšlíme pořád. Manželka si vymyslí, že ji manžel podvádí, jen co přijde domů pozdě. Matka, že se dětem něco stalo, když neposlali zprávu v domluvený čas. To jsou celkem typické reakce.
  Kdekdo si ale vymýšlí i ve zcela nesmyslných situacích. Když se šéf zlobí, už se vidíme, jak jsme toho příčinou my, aniž byť vzdáleně tušíme, co je důvodem jeho zloby. Jakmile se dvakrát něco rozbije v naší přítomnosti, tak si vymyslíme, že nás ty věci nemají rády a hned se rozbijí. Když se někomu v mládí nelíbil náš zpěv, hned jsme vymysleli, že nikdy nebudeme umět zpívat, a jakmile jsme se jednou začali přejídat, vymysleli jsme si, že nemáme jinou možnost.
  Člověk si vymýšlí pořád. Máme velmi omezený zdroj informací, a přesto na jejich základě utváříme pevné soudy a životní zásady, které nechceme za žádnou cenu opustit. A jakmile představa jednou pevně zakoření v naší mysli, už je obtížné jí změnit. Všechno, co se stane po našem výmyslu, už posuzujeme jako důkaz, že to je tak, jak jsme si vymysleli. Usilovně hledáme, abychom si mohli dokázat: "Ano, měl jsem pravdu."
  Popřemýšlejme o tom. Vidíme to každý den. Kdysi nám někdo řekl, že to nedokážeme, že se na to nehodíme, a od té doby si opakujeme: "Nezvládnu to, nehodím se na to." Představa může být i opačná: "Bude z tebe skvělý právník," prorokoval nám kdysi dědeček, a od té doby poctivě plníme tuto představu úžasného obhájce, silou vůle excelujeme ve škole a dlouhé noci věnujeme právu, jenže živíme pouze představu, neboť to nejsme my.
  Já jsem si nedávno vymyslel, že jsem ztratit tužku. Zašmátral jsem v kapse a tužka nikde, tak jsem si vytvořil představu, že jsem ji ztratil nebo někde nechal. Tři dny jsem se ji ani nepokoušel hledat, když jsem to zkusil znovu a zjistil, že tužka v kapse je. Po tři dny byl můj výmysl realitou.
  O pár dní později jsem potkal na zastávce človíčka, který na mě kýval hlavou. Minutu jsem dumal nad tím, proč kýve zrovna na mě, až jsem si uvědomil, že má pecky v uších a jenom mlátí hlavou do rytmu. O chvíli později v metru jsem se tolik obával, aby mě tlupa sportovních fanoušků pustila z metra, že jsem se přiměl vystoupit z vozu o stanici dříve. Člověk si prostě neustále něco vymýšlí, a pak podle těchto výmyslů jedná.
  Využijme tohoto poznatku, abychom obohatili svůj život. Začněme si vymýšlet vědomě. Zahrajme si takovou hru. "Kým bychom chtěli být?" bude znít otázka. Prezidentem, lékařem, cestovatelem, olympionikem, povalečem? Vysněme si kvality, které máme, o nic nejde, vždyť si jen vymýšlíme. Jsem krásný, rychlý, lidé si mě váží, bavím své okolí, jsem skvělý otec. Můžeme si vymyslet cokoli, přeci jde jen o výmysl.
  A potom si můžeme zkusit v nějaké každodenní situaci vyzkoušet, jak by se asi zachovala naše představa. Jestli jsme si představili: "Jo zvládnu to," bude se potom naše představa chtít vzdát, jen proto, že to pětkrát nevyšlo? "Tak dobře, zahraju si tuhle hru, a zkusím to ještě jednou," by byla odpověď představy-zvládnu to.
  Představujme si pořád a neustále, tak zkusme proměňovat naše představy v realitu. Doteď jsme to dělali s úspěchem a nevědomě, tak proč to nezkusit, tak že to budeme mít pod kontrolou. Jaké je naše představa, jak se zachovat v této situaci? Zkusme si zahrát tímto způsobem, a jestli to nevyjde, tak co, byla to jen hra.

Žádné komentáře:

Okomentovat