čtvrtek 19. srpna 2010

Jak jsem šel čůrat

  Zdá se vám, že neumíte lidi pobavit, že jste suchý obyčejný kancelářský dělník? Poradím vám skvělý trik, jenž z vás udělá celebritu oddělení.

  Choďte čůrat!

  Já vím, že to mnozí děláte už teď, takže máte vlastně napůl vyhráno. Poslední kousíček do skládačky pracovního elegána nebo hvězdy kolektivu je to, abyste o tom každému řekli. Jen tak nenuceně, s lehkostí. Třeba: „Jdu na záchod.“
  Já na to přišel čistě náhodou. Měl jsem míting s kolegou, ale potřeboval jsem si odskočit. I mě se to občas stane. Tak jsem do open-spacu pronesl výše zmíněnou větu. Nevinně, bez touhy někoho zaujmout nebo urazit. Prostě se mi chtělo.
  A jedna kolegyně se hned ozvala: „Další, co o tom musí každému vykládat.“
  A teď pozor, máte několik možností, jak zareagovat.
  1. (vo čůrání se přeci nemluví), pošeptá vám chytrý hlásek ve vaší mysli. „Jasně,“ řeknete si, sklopíte hlavu, zčervenáte a zostuzeně si jdete raděj udělat kafe, hlavně abyste nazamířili přímo na toaletu.
  2. No jo, i JÁ, potřebuju vobčas na záchod. Je to tak! A zvesela prohodíte nějaký detail. Oni to ostatní stejně vědí, takže se ani nijak zvlášť nevytahujete.
  Mě naštěstí první možnost vůbec nenapadla, a tak jsem o dost hlasitěji než předtím pravil: „Za 20 sekund se vrátím, a pak jdem na to.“ A zmizel jsem.
  Co se oněch 20 sekund na WC dělo, nechám na vaší představivosti, ale když jsem se o necelou půlminutu později vracel, hned ve dveřích jsem neopomněl ocenit svůj výkon. „Jsem se náramně uvolnil, takže můžeme začít.“
  Někteří se začali smát.
  „Vopravdu, takhle hezky jsem se už dlouho nevyčůral,“ pokračoval jsem s vážnou tváří. Mluvil jsem totiž pravdu.
  Další vlna smíchu.
  Voni, ti lotři, totiž celých těch dvacet sekund diskutovali o tom, jak já čůrám, a měli z toho velkou legraci. Teď se všichni řechtali na celé kolo.
  Čůrání je asi dneska v módě a kdo to umí, je neobyčejně zábavný, usoudil jsem, a teď o tom vyprávím, kde můžu. Dokonce jsem o tom napsal i článek - hihi.

  Pozn. autora: Autor neručí za 100% pravdivost svých slov, takhle si to prostě pamatuje.

pátek 6. srpna 2010

Muži, kteří nenávidí ženy

  Jsem si nějak oblíbil poukazovat na to negativní, ale možná je to i trochu třeba, takže tady je jeden takový příběh.
  Jedna kamarádka mi doporučila knihu a brzo mi ji i zapůjčila, a když mi ji předávala a já čtu název "Muži, kteří nenávidí ženy", tak já říkám: "Takoví přeci neexistujou." A ona se na mě tak podezřele podívá a řiká: "Takových je většina."
  Nechci tu nic rozvíjet proti mužům, ani proti ženám, všichni jsme úžasní. V tomto příběhu, ale bude hrdinkou žena, která dostala do hlavy myšlenku, že většina mužů ženy nenávidí. Ve skutečnosti to může být i naopak, ale nejlépe, kdyby to nebylo vůbec.   Takže naše hrdinka si našla okouzlujícího mladíka a ten jí v jeden krásný den uvaří kávu. Přinese jí ji do postele a myslí si, jak ji nepotěšil, ale dívka zapne program "Všichni muži nenávidí ženy," a hledá, co je zle. A kdo hledá, tak samozřejmě najde. A hle, káva je horká. A tak dívka chlapce seřve, že je to horký. Mladík, ale neztrácí naději, holka se mu fakt líbí, a tak příště chvilku počká a přisese kafe studenější. Myslíte, že uspěl? Proti neustále kolující myšlence "Muži nenávidí ženy," nemá velkou šanci. "Co ti tak trvalo," osupí se na něj žena, když jí předá kávu příjemně teplou.
  Náš švarný jinoch to jistě nějakou dobu vydrží, ale pak řekne sbohem, a vymluví se, že musí vyletět do světa. A děvče si postěžuje kamarádkám, jaký to byl hajzl, že se s ní rozešel, po tom všem, co mu dala.
  A to stačila jediná myšlenka. Možná, že dívku takhle vychovali doma, třeba si zažila něco nepříjemného. Jak je ale vidět, myšlenka "Muži nenávidí ženy," si sama najde cestu, aby ožila, ať ženě přijde do jejího života jakýkoli gentleman. Chyba není v ní, chyba není ani v mužích, jen ta myšlenka chce prostě žít.
  A proto přátelé, zeptejme se sami sebe, nač myslíme. Přemýšlíme o tom, čeho chceme dosáhnout nebo jsme jako dívka z tohoto příběhu. Abychom se nedivili, až se naše myšlenky vyplní.