sobota 31. prosince 2011

Žít v proudu - The flow 2012

Je to asi jako když se zamilujete. Věci jsou snazší, život krásnější, starosti mizí a vy se vezete na jedné dokonalé vlně pohody. Ale zamilovaní nemusíte být jen do člověka. Stalo se vám někdy, že vás práce, koníček nebo hra pohltily natolik, že jste přestali vnímat čas? Potom jste pravděpodobně zažili "The Flow" neboli Žití v proudu.

Co by mi tohleto Flow přineslo, ptáte se možná. Zkuste porovnat unaveného tatínka po práci, jak vaří pro 5 dětí, se stejným tatínkem, který v půlce dětského fotbalového turnaje krmí tatáž děcka z klubového grilu. Jednou je nadšený, intuitivně se svými ratolestmi dovádí a opečeným párkem simuluje gólovou akci, zatímco v případě prvním nemá hlavu plnou kulinářských rošťáren, ale spíš pracovních povinností. Proto není divu, že mu popadá nádobí, omáčka se připálí a děti začnou být rozmrzelé a divoké. Přitom spálený buřt by na fotbale vyvolal jen další salvu smíchu zamaskován v nějaké legraci.

The flow znamená uvolněné žití v přítomném okamžiku, kdy vše funguje jako zázrakem samo a každá situace je důvodem k radosti. Pokud jste právě v Proudu, překážky jsou jen dveře k nápaditým řešením, zatímco to co vám jde je jedním dlouhým sledem úspěchů.

Do tohoto stavu se často dostaneme náhodou. Abychom společně změnili náhodu v návod, chtěl bych Vás, mé čtenáře, požádat o sdílení takových zážitků - co se stalo a jak se to stalo. Snad motivujeme další a možná se nám podaří najít společný spouštěč těchto zážitků, abychom Flow prožívali ještě častěji. Sdílejte prosím v komentářích k příspěvku nebo na flow@inspiruje.cz

Inspirující nový rok 2012!

neděle 23. října 2011

Ko te ao i tūhonoa - Jednotný svět

Dnes skončilo sedmé mistrovství světa v rugby vítězstvím domácích hráčů Nového Zélandu. Možná se ptáte, co má sport, ve kterém se masa obrovských chlapů neustále bije o šišatý míč, až stříká krev, společného s tématem této stránky? Odpoveď je, že překvapivě mnoho. Rugby je ostrý sport ale s velkým duchem a spojuje lidi po celém světě desítky let. Narozdíl od některých jiných sportů neexistují v rugby sektory domácích a hostů, na hřiště napadají dýmovnice a pomlácení, někdy i zkrvavení hráči, se po zápase dokáží obejmout. Rugby se sebou nese atmosféru spolupráce, což dokazuje i oficiální píseň mistrovství - World in Union (Svět v jednotě).

Kdo prvně viděl zápas v rugby, možná pochyboval o duševním zdraví hráčů. Pravdou ale zůstává, že mnoho rugbystů má tituly z vysoké školy. Rugby, třebaže vyniká tvrdostí, je sport o přátelství. Prakticky neexistuje, že by někdo úmyslně zranil svého soupeře, a stejná atmosféra panuje i v hledišti. Borci v rámci pravidel bojují o vítězství a i v napjatém utkání, kde vítěze a poraženého dělí jediný bod si trenéři ihned po zápase podají ruce. Úcta jednoho k druhému je základní pravidlo.

Nepřekvapí proto, že si rugby jako svou oficiální hymnu vybralo píseň na nádhernou melodii ze skladby Jupiter od anglického skladatele Gustava Holsta, jež nese jméno Jednotný svět. Nabádá se v ní, ať každý v sobě hledáme to nejlepší, neboť poté ať už zvítězíme, prohrajeme nebo remisujeme, jako lidstvo se posouváme kupředu.


Rugby spojuje i staré a nové. Novozélanďané už tradičně předvádí na začátku svých utkání maorský bojový tanec Haka. Velšané zas povzbuzují svůj tým písněmi v původním velškém jazyce. Když urugvajský rugbyový tým ztroskotal se svým letadlem uprostřed And v roce 1972, přeživší připisují svůj zázrak, když více jak 2 měsíce vzdorovali nehostinému prostředí, také touze rugbistů uspět a zvítězit. Rugby svou zuřivou touhou překonat nemožné posouvá lidstvo kupředu už stovky let. I to nám říká píseň World in Union (maorsky Ko te ao i tūhonoa) a zážitky z rugbyových zápasů.

sobota 1. října 2011

Jak jsem se narodil

  Než jsem se narodil, se mě Bůh zeptal: „Jaký bys chtěl mít život?“
  Já jsem bez rozmýšlení odpověděl, že bych chtěl být bohatý, žít v přepychu a aby početné služebnictvo ihned vyplnilo každé mé přání.
  Pak, když jsem zemřel, si mě Bůh zavolal a zeptal se: „Líbil se ti život, který jsi si přál?“
  A já trochu zklamaně odpověděl. „Víš, Bože. Bylo to hezké. Nemusel jsem se o nic starat a každý hned ochotně plnil má přání. Já jsem si toho ale nevážil. Naopak, když se jen něco maličkého pokazilo a někdo to ihned nespravil, byl jsem rozčilený. Žádná věc mi nedělala radost, protože všechno bylo celkem obyčejné.“
  „Co si tedy přeješ do svého dalšího života?“ zeptal se mě Bůh.
  „Tentokrát bych si přál narodit se do chudé rodiny, abych musel bojovat a kdejaký drobný úspěch mě potěšil.“
  A tak jsem měl složité dětství a celý život jsem se protloukal, až se mě Bůh zavolal prostřednictvím Smrtky a opět se mě zeptal: „Tak jaký byl tvůj život tentokrát?“
  „Víš, Bože. Spousta věcí mi dělala radost, ale nikdy jsem nebyl tak dobrý, abych nezáviděl dalším, kteří se mají ještě lépe. Když jsem dokázal něco, vždy se objevil někdo, kdo můj obrovský výkon snadno zesměšnil. Navíc rodiče nikdy nebyli spokojení a já sám jsem se nenaučil být spokojen, ani když jsem vybudoval úspěšnou firmu a zaměstnával jsem desítky lidí.“
  „Ale to je škoda, já přeci toužil jen, aby jsi žil podle svých přání,“ pravil Bůh. „Co si tedy přeješ, aby byl tvůj další život nádherný?“
  „Víš, Bože, chtěl bych, abych měl pořád po čem toužit, ale abych si svá přání vždy s trochou námahy vyplnil. Chtěl bych mít velké sny, začínat s málem, ale vždy dokázat postoupil o krok kupředu. Chtěl bych si tyhle pokroky, tyhle malé oslavy umět užít, radovat se z nich a mít radost i z toho, že mám vždycky něco dalšího, čeho bych mohl dosáhnout, ale co ještě nemám. Chtěl bych se občas uvolnit a vědět, že všechno je v pořádku, i když nic nedělám. Chtěl bych umět ocenit malé věci jako vánoční výzdobu, ale přesto si bláznivě užít třeba skok padákem. Chtěl bych mít dobré přátele, kteří mě vždycky podrží, a já jim to bohatě vracel. Chtěl bych vědět, že jsi na mojí straně a že to vždycky dobře dopadne.“
  A Bůh řekl: „No jasně.“
  A pak jsem se narodil.

pondělí 26. září 2011

Zaujetí katastrofou aneb bude to tak navěky?

Stejně jako mnoho dalších i mě zasáhla zpráva, že spadl letoun s našimi hokejisty na palubě. A ještě víc mě zasáhlo, když kolegyně prozradila, že jeden z hokejistů po sobě nechal 3 děti. Také mě to přimělo zamyslet se, proč jsme tolik zaujatí katastrofou? Kolik myšlenek dokážeme najednou věnovat něčemu, co bychom si sami v životě nepřáli? Začneme celé hodiny uvažovat o tom, jak bychom reagovali, kdyby se to stalo nám.

Jakou radost asi má člověk, kterému se po katastrofě vrátí nezvěstný blízký? Proč však musí být jistota, že náš manžel, otec nebo kamarád se další den opět objeví, tak hrozivě otřesena, abychom si uvědomili, jak nám na našich blízkých záleží? Proč se nadšeně a plni emocí nevítáme každý den, když přijde manželka z práce? Můžeme si být jistí, že to tak bude na věky?

Napadá mě už jediné. Jestli máme někoho aspoň trochu rádi, dávejme mu/jí to najevo často. Užívejme si jejich společnost a buďme i jim příjemnými společníky.

sobota 3. září 2011

Rhonda Byrne: Tajemství

O knížce Rhondy Byrne Moc už byla na Inspirujícím řeč. V obráceném gardu, než byly knihy vydány, si teď povíme něco o autorčině první knize a velkém celosvětovém úspěchu - Tajemství.
Tajemství vyšlo jako kniha i jako film, který celkem věrně text knihy přednáší, takže pokud čtení není vaším koníčkem, lehce se ze stříbrného plátna dozvíte to samé. A že se máte co dozvědět.
Tajemství, jak nám hned na začátku odhalí, je zákon přitažlivosti. Každý člověk je jakýsi magnet, který k sobě přitahuje věci, události a zážitky, které jsou s ním na stejné vlně. Naše myšlenky se doslova zhomtňují. Jenže ne hned. To byste ani nechtěli. Pomyslete například na mrože? A hle, ve vašem pokoji by se objevil tenhle ploutvonožec.
Na cokoli pomyslíme, to přitahujeme, říká zákon přitažlivosti. Ať dané věci říkáme ano nebo ne, přitahujeme to. Když myslíme na problémy, přitahujeme je. Pokud uvažujeme o řešení, přitahujeme zas to. Proto nám Tajemství radí, abychom ve své mysli drželi představy toho, co bychom chtěli mít, zažít nebo zkusit.
Bohužel dávno jsme se naučili přemýšlet a jednat o věcech negativních. Většina z nás si v životě míchá koktejl z pěkných i nepříjemných věcí. Avšak Tajemství nám radí, že to tak být nemusí. Můžeme si vybrat, co v životě chceme, a díky zákonu přitažlivosti, to také dostaneme.
Důkazy najdeme všede kolem nás. Znáte někoho kdo si neustále stěžuje? Nestávají se mu náhodou nepříjemné věci častěji než ostatním. A patří mezi vaše známé někdo, kdo je neustále veselý a plný energie. Jak vypadá život tohoto člověka?
"Takže teď si budu muset hlídat všechny svoje myšlenky a všechno co dělám?" říkáte si možná. Naštěstí ne. Všichni jsme dostali jednu úžasnou pomůcku - naše emoce. Ty můžeme rozdělit na dvě základní. Příjemné a nepříjemné (nebo dobré a špatné chtete-li). Když se cítíme příjemně, přitahujeme do našeho života milé věci. Pokud je tomu naopak, zákon přitažlivosti opět reflektuje naše emoce a přitahuje nepříjemnosti. Není tak důležité o čem přemýšlíte, ale jak se při tom cítíte. Stejná myšlenka na mrože může přinést do vašeho života štěstí nebo problémy.
Tajmeství to shrunuje takto: "Jakkoli se cítíte. Na cokoli myslíte. Tím vytváříte svůj život."
Změnit své pocity jde velmi rychle. Zkuste to, až budete příště rozlobení nebo naštvaní, a prostě se začněte cítit dobře. Vnuťte si ten pocit a pozorujte jestli ta stejná situace nenabude trochu jiného významu.
Ale zpátky k Tajmeství. Abyste si splnili své sny, postupujte takto - Požádejte a vždy vám bude odpovězeno. Možná se vaše přání prostě zhmotní. Často si s námi ale přitažlivost hraje. Dostaneme třeba nějaký nápad a tehdy je potřeba jednat. Pokud se cítíte dobře, jste na správné cestě. Možná se bojíte, protože to pro vás znamená udělat něco nového, ale to je cesta, jak vás přitažlivost učí. Otevře nám nové dveře a za nimi leží naše přání.
Když ale začneme pochybovat a vytvoříme si nemilé myšlenky, najednou se od své touhy odvracíme. Naše původní myšlenky zůstávají v platnosti a zákon se nám je snaží doručit, ale my dost často nevnímáme dodání, protože se zabýváme tím, že to nefunguje.

Takže se podívejte na svůj život. Kupí se vám v životě samé nepříjemnosti. Myslíte na ně? Myslíte na to, co každý den zažíváte? Potom, přesně podle tohoto zákona, přitahuje do svého života další a další nepříjemnosti. Abyste se dostali z této stahující se smyčky, je třeba obrátit to, jak se díváte na každodenní nepříjemné věci. Není to vaše chyba, že dosud nežijete úžasný život. To vaše minulé myšlenky vám přinesly to, co zažíváte nyní. A právě teď máte možnost to změnit.
Vděčnost, to je rychlá a účinná cesta, jak obrátit své myšlenky i pocity k lepšímu. Třebaže dnešní den není úplně ideální, určitě se najdou věci, za které můžete být vděční. Káva, kterou si v klidu vychutnáte. Sprcha. Sluneční svit. Každý den je tolik věcí, za které můžeme být vděční. Důležité ale je, že vděčností obracíme své myšlenky a pocity směrem k tomu, co máme rádi. A zákon přitažlivosti k nám přitahuje více toho, na co myslíme.
Dalším mocným nástrojem, jak obelstít tento zákon je vizualizace. Ve filmu vidíme človíčka, který si sedne do křesla, nasadí na uši sluchátka, chytne se imaginárního volantu, sešlápne pedál a vyrazí do světa. Zcela nadšený prožívá ve svém obýváku jízdu autem svých snů. Budete vypadat jako hlupák? Dost možná ano, ale budete žít směrem ke svým snům, a to už za to stojí, ne.
Ale. Ikdyž uděláme tohle všechno, je možné, že naše přání nepřitáhneme do života dost rychle a začneme pochybovat. "Tohle nefunguje, je to hloupost." A zákon přitažlivost odpovídá: "Tvé přání je mi rozkazem!" Na tohle je lékem jedině zkušenost. Přečtěte si pasáž z knihy Tajemství, kde současný úspěšný autor Slepičí polévky pro duši - Jack Canfield - popisuje svou spolupráci s vizionářem Clementem Stonem a zkuste to také tak.
Vizualizace je jedna věc, ale další díl skládačky je, jak se chováme, když jsme s vizualizací skončili. O čem vyprávíme svým přátelům? Na co myslíme cestou do práce? Co nás napadá, když máme zaplatit hypotéku nebo daně? Vidíte. Pár minut si vyzualizujeme něco pěkného a zbytek dne přitahujeme nepříjemnosti. Tajemství radí neustále, opakuji NEUSTÁLE, se cítit dobře. Když to neděláme, přitahujeme, no, teď už snad chápete co.
Tajemství poté radí, jak si zajistit bohatý život. Tím myslím peníze. Ano, peníze. Avšak také další věci, které znamenají bohatství. Vztahy a milostný život. Zdraví.
Možná že zdraví je nejsnazší oblast na uplatnění zákona přitažlivosti. Jak říká má kamarádka z medicíny, když jsme veselí, prakticky nemáme šanci se nakazit chřipkou. Veselý imunitní systém prostě funguje jinak, než tělo zatížené stresem, zlobou nebo nenávistí.
Pokud žijeme v nedostatku čehokoli, otevřeme oči! Je tu dostatek pro všechny. Pokud něco dochází, najdeme jiný způsob, jak to získat. Naštěstí nechceme všichni to samé. A Tajemství nám může všem doručit to, po čem toužíme právě my. To se nám snaží kniha a film říci. A také, že nikdy není pozdě začít. A každý můžeme začít právě teď. Nebo nyní. Anebo můžeme čekat a čekat a ...
Možná si stále říkáte, že tu jde o nějaký výmysl. Takhle to přeci nemůže fungovat. Prostě to zkuste! Přečtěte si knihu. Koukněte se na film. Na stránkách Tajemství či na filmovém plátně uvidíte desítky úspěšných a spokojených lidí. Někteří z nich se pozvedli doslova z ulice.

Další Rhondiny knížky: Moc, Kouzlo

pátek 26. srpna 2011

Příliš velký úkol

Určitě jste někdy měli velkolepý nápad, jak změnit svět nebo alespoň svůj život. Kolikrát jste si už řekli, že zhubnete, rozjedete business, přestanete s kouřením, přeorganizujete svou zahradu. A častokrát zůstalo pouze při nápadu. Proč? Úkol byl totiž příliš velký.

Lidé mají neustále skvělé nápady. Bohužel většinou toužíme, aby se splnily přes noc nebo abychom alespoň nějaké výsledky viděli hned první týden. Když se potom nic hmatatelného nedostaví, rychle to zabalíme a zhodnotíme naší touhu jako nedosažitelný sen. Takto se rychle naučíme odsoudit naše touhy už v zárodku, abychom pak nebyli zklamaní. A potom se není co divit, že se naše sny ne a ne naplnit.

Řešení ale existuje. Nemusíme si hned brát velké sousto. Každý cíl se dá rozložit na menší dílčí úkoly, jejichž splnění je snadné. Jen co dostanete váš skvělý nápad, dříve než ho zavrhnete, zkuste se zamyslet nad tím, jaké dílčí kroky je třeba udělat k jeho splnění. Poctvivě si každý vypište. Může to vypadat třeba takto, v případě, že chcete začít cvičit:

1. seance 2x 5 kliků
1. seance 2x 10 dřepů
1. seance 2x 10 sklapovaček
1. seance pořádné protažení, jak jsem to nedávno viděl v televizi
2. seance protožení před zrcadlem - nebudu hodnotit své špeky
2. seance 3x 5 kliků
2. seance 10 dřepů
...

Najednou před vámi nestojí obrovský úkol, ale pár docela snadno splnitelných věcí. Někdy je dokonce snazší věc udělat, než ji napsat, jak se jednoduchá. Radím ale udělat obojí. Když potom úkol úspěšně splníte, odškrtněte ho, vybarvěte ho zeleně, zakrouškujte ho. Prostě udělajte něco, aby bylo jasné, že jste to zvládli a postupujete kupředu.

Odměňujte se každou splňenou věc. Často si říkáme, že až to teda dokončíme, tak si dopřejeme něco pěkného. Až, ale nikdy nepřijde, protože své odhodlání dříve odsoudíme jako nesplnitelné a ani nezačneme. Je však obtížné udělat pár kliků? Není to přecijen jednoduché v porovnání s nejasným a zdlouhavým úkolem začít cvičit?

Metoda rozložení úkolu se dá aplikovat na cokoli. Učíte se cizí jazyk?

lekce 1, první odstavec - přečtu si ho a přeložím
lekce 1, gramatika - přečíst si o slovesu Být
lekce 1, cvičení 1 - udělám v duchu
lekce 1, přečtu si první a druhý odstavec
lekce 1, cvičení 2 - napíšu
lekce 1, vymyslím 5 vět se slovesem Být
lekce 1, celý článek - přečíst a přeložit
...

Vůbec není nutné stanovit nějaký datum, kdy je třeba úkol dokončit. To nás naopak mnohokrát přiměje k sebeodsouzení, že ani takový prostý úkol nezvládneme včas. Jen si úkoly hezky vypišme, a když přijde chvíle, můžeme nějaké splnit a vyznačit si, že jsme uspěli. Jak se vám začnou úspěchy hromadit, jistě se pustíte do dalších úkolů mnohem raději. Už nebudete po týdnu moci říci, že jste nic neudělali, naopak list vašich splněných úkolů potvrdí, že jste toho udělali hodně. Zůstaly za vámi výsledky, které, pokud byste si je prve nezapsali, byste mohli snadno zhodnotit jako maličkost a s celou svou snahou nadobro seknout. Takto už máte zkušenost s úspěchem a můžete se hravě vrhnout dál. A když nebudete mít chuť, odložíte to o den nebo dva, ale už nebude tak snadné pohřbít svou touhu nadobro.

Poslední příklad - dovolená

zarezervovat hotel v Kapalua
vyzvednout nový pas
zažádat o elektronická víza
vyměnit 300 dolarů
zeptat se strýce na přírodní park Ahihi Kinau
požádat v práci o dovolenou
koupit nové plavky
...

sobota 13. srpna 2011

EFT - uvolnením emocí přemůžeme bolest i naplníme své sny

  O metodě poklepávání akupresurních bodů, kterou ve světě znají pod zkratkou EFT (Emotion Free Tapping - poklepávání k uvolnění emocí) jsme se na inspirujícím už setkali (EFT článek). Dnes bych se k ní rád vrátil, neboť prvního září začíná další internetový seminář na toto téma, tentokrát zaměřený na pomoc od bolesti, a o čtrnáct dní dříve, tedy už dnes, tu bude seminář nazvaný zkušenost s poklepáváním, který pomůže například s přejídáním, strachem z veřejných projevů či poradí, jak odstranit bolest.
  Sám jsem se kurzu zůčastnil v únoru 2011, kdy seminář spočíval v 2 přednáškách denně, které byly zdarma, avšak pouze daný den. Pokud si člověk chtěl vychutnat kurz v klidu i poté, stačilo si ho koupit za necelých sto dolarů.
  EFT - klepací řešení, přináší spoustu podmětů a velmi jednoduchou techniku, jak se vypořádat s našimi bloky, často ukrytými hluboko v podvědomí. Metodu zaštítily i osobnosti, které známe z knihy či filmu Tajemství - Joe Vitale, Bob Proctor nebo Jack Canfield. Je to i legrace, takže rozhodně nemáte co ztratit vyzkoušením. Jedinou nevýhodou je, že veškeré materiály jsou v angličtině, avšak ani tu nemusíte umět nijak dokonale, abyste pochopili, jak to funguje.
  Jak taková klepací seance funguje ukážu na příkladu převzatém z EFT blogu, článku o pěti nejčastějších chybách při používání techniky. Tučným písmem je vždy popsáno, kam poklepáváme. Vyzkoušejte tuto metodu na jakýkoli problém a zjistíte, že se dost často uvolníte a mnohdy objevíte, že váš problém nebo blok souvisí s událostí, kterou si už nepamatuje.
Pojďme na to. Toto ukázkové kolo řeší, jak aplikovat metodu, když se nám zdá, že ji neaplikujeme tak, jak bychom mohli.
  Prsty o hranu druhé dlaně: Ikdyž jsem doposud nepoužíval klepací techniku, tak jak bych mohl, tak se mám rád a přijímám se takový, jaký jsem.
  Prsty o hranu druhé dlaně: Ikdyž jsem mohl vést pohodlnější život, kdybych býval více využíval klepající techniku, rozhodl jsem se být uvolněný a odpustit si.
  Prsty o hranu druhé dlaně: Ikdyž nejsem zvyklý používat klepání k řešení svých problémů, rozhodl jsem se začít klepání používat a pamatovat si, že tuto techniku znám.
  nad oční víčko: Nepoužíval jsem klepání,
  ze strany oka: Proč ne?
  pod okem: nechce se mi?
  pod nosem: možná ...
  pod pusou: nebo jsem si možná nevzpomněl
  klíční kost: možná nejsem zvyklý takto adresovat své problémy
  ze strany žeber: ale možná jsem připraven začít
  zhora hlavy: vždyť to používám právě teď

  nad oční víčko: a jde mi to
  ze strany oka: rozhodl jsem se si to pamatovat
  pod okem: klepat
  pod nosem: rozhodl jsem se vypěstovat si tento pozitivní návyk
  pod pusou: který mi může hodně pomoci
  klíční kost: a učinit můj život jednodušší
  ze strany žeber: a to je volba, kterou teď dělám
  zhora hlavy: rozhoduji se použít klepací techniku na pomoc s mými problémy

  Pokud máte nějaký problém a často ani netušíte jeho řešení, prostě si poklepejte prsty o hranu druhé dlaně a řekněte si: "Ikdyž mám tento problém, tak se mám rád a plně se uznávám takový, jaký jsem." Tím vaši potíž celkem jednoduše oddosobníte, tedy zajistíte, aby vaše hodnota jako člověka nebyla snížena existencí problému. Kurz samozřejmě radil desítky dalších vět, jak vtipně či přesně zacílit emoce, které nás brzdí v rozvoji. Klepací technikou lze adresovat vše, co vás trápí nebo se vám nepovedlo. Například: "Ikdyž jsem nedoběhl tramvaj a přišel do práce pozdě, mám se rád a vážím si sám sebe."
  Klepáním se pokračuje na další body a postupně říkáte, co vás přesně na daném problému štve. Poklepávání pomáhá emoce, které se za problémem ukrývají vyjádřit, a tím napomoci jejich uvolnění. Na místo starých bloků tak může přijít řešení, kterému můžeme dát prostor v druhé fázi klepání. Uvedu příklad:
  "Jsem lenoch, nedoběhnu ani tramvaj." Klep. "Měl bych víc cvičit." Klep. "Furt se jenom válím." Klep. "Proč nejsem atlet." Klep. "To jsem opravdu tak líný?" Klep. "Teď zas dostanu v práci pěkne za uši." Klep. "Kdybych jen vyrazil dřív, proč jsem se jen válel v posteli." Klep.
  Když se nám podaří narazit na blokující emoce, což se projeví třeba lehkým pousmáním, jelikož zjistíme, že to zas takový problém není, tak můžeme přistoupit k podpoře řešení.
  "Ikdyž přijdu do práce pozdě, je možné, že nebudu pokárán." Klep. "Jsem přínosný pracovník, takže věřím, že mi jedno zaváhání bude prominuto." Klep. "Šéf se vždy choval férově." Klep. "Je možné, že to ještě stihnu na čas." Klep. "Jsem odhodlán přijít klidný." Klep.
  Po několika kolech poklepávání můžete zjistit, že problém leží jinde, než jste si původně mysleli. Někdy prosté vyřčení je dostačujícím lékem a jindy zjistíte, že vlastně o tolik nejde.
  Těžko však uvěříme, že o nic nejde, když nás každý den trápí bolesti. Proto doporučuji zůčastnit se semináře, jak klepacími technikami nechat svou bolest zmizet. Dokázali to už tisíce lidí, takže můžu jen doporučit dát pár minutám klepání šanci. Více se dozvíte na Pain Relief World Summit nebo The Tapping Expirience, ale opět vše je v angličtině.

Kurzy EFT se dostaly už i do Čech. Zkuste najít svého lektora na Zelené limetce.

Anglická verze článku - Emotion Free Tapping

pátek 12. srpna 2011

Změňte svůj svět

  Dnes jsem komentoval článek o knize Kam se poděl můj sýr, když jsem si uvědomil jednu důležitou věc, o kterou se s vámi chci podělit. Tato velmi pěkná knížka se zabývá Změnou v našich životech a jak se se změnou vypořádat. Radí ovšem mnohem víc. Nejde jen o to, jak zareaguje pokud nás změna zasáhne, avšak důležité je také to, co děláme, aby k nějaké změně došlo.

  Mluvím tu o situaci, kdy jsme nespokojení nebo po něčem toužíme, ale naše každodenní realita zůstává stejná. K žádné změně nedochází a my jsme stále nespokojení nebo nám naše touha nadále uniká. I o tom kniha o zmizelém sýru vypráví. V takovémto případě totiž musíme jít změně naproti. Jak už kdysi dávno řekl nějaký moudrý člověk: „Pokud děláme věci stále stejně, ale očekáváme jiné výsledky, můžeme se nadosmrti divit, že nepřichází.“ Stejná akce totiž často vede ke stejným nebo podobným výsledkům. Pokud chceme dosáhnout něčeho nového, vyžaduje to obvykle, abychom my sami začali jednat rozdílně.
  A to platí pro všechny oblasti života. Ze stejného zaměstnání většinou přinášíme stejnou mzdu. Když si neuklidíme vyžehlenou košili, rozlobíme svou manželku stejně jako stokrát předtím. Večerní konzumace alkoholu nám přinese nejprve opojení a posléze ranní kocovinu. Návštěva tchýně, od které očekáváme, že nás naštve, nás naštve. Rande s milenkou, od kterého očekáváme, že nás potěší, nás potěší.
  Existuje tolik maličkostí, které můžeme změnit. Naneštěstí nevíme, kteráže drobnost nebo posloupnost změn, bude mít tolik očekávaný vliv na náš život. Proto, jestliže se nám něco nedaří nebo někde toužíme zažít víc, zkoušejme to znovu a jinak a znovu a jinak. A jednoho dne zjistíme, že jsme uspěli.
  A tak se vrhněte do života a udělejte něco nového, jako třeba:

  • Dejte si pořádný steak nebo jen zeleninový salát.
  • Kupte si nehorázně drahé tričko.
  • Jděte běhat.
  • Oslovte neznámého člověka v kavárně.
  • Celé ráno se vesele usmívejte.
  • Zavolejte dávnému kamarádovi.
  • Naučte se deset vět v jazyce, který nikdy nepoužijete.
  • Zajděte do botanické zahrady.
  • Obejměte někoho blízkého.
  • Zazpívejte si ve sprše.
  • Vynechejte díl oblíbeného seriálu.
  • Poslechněte si nový hudební žánr.
  • Zjistěte něco o umění, které vás dřív nezajímalo.
  • Zastavte někde cestou a prohlédněte si obyčejné místo.

pondělí 8. srpna 2011

Konec genetických výmluv aneb Na co myslíš!

  Tak to prostě je! Mám to v genech. Ať jím cokoli, přiberu. Po dědečkovi mám vyrážky. To neumím.

  Snad každý z nás svádí něco na geny. A genetika určitě hraje svou úlohu, avšak jaký je zde vliv genů a nakolik působí naše neustálá autosugesce, když si dokola opakujeme, že tak to je, je věc druhá. Tělo velmi poctivě reaguje na naše myšlenky, a tak zůstává otázka, jestli na naše neduhy nemá větší vliv to, že už od mládí slýcháváme, že to jsme zdědili po některém předkovi, než samotná DNA.

  Zkusme se zaposlouchat do svých myšlenek, když zrovna dojde na nějaký "genetický neduh". Jaké jsou tyto myšlenky? Není to náhodou tak, že svůj neduh myšlenkami pořádně přiživujeme? Když si například dáváme sousto do úst, křičí naše myšlenky, jak tloustneme? Pokud ano, naše tělo se samozřejmě napruží a bude se snažit po každém soustu opravdu tloustnout. Zkusme malý experiment. Pokud je naším DNA dědictvím nadváha, změnme své myšlenky při jídle. Vnímejme každou lžičku jako zdroj výživy a zdraví. Vytvořme si kolem jídla myšlenky na příjemné zažívání, krásnou postavu a zdravé tělo. Pravděpodobně to nebude snadné, jelikož za léta jsme si zvykli přemýšlet o opaku, avšak věřím, že to za pokus stojí.

  A není to jen jídlo. Kolikrát mávneme rukou nad naší bolístkou nebo vadou, že tak to prostě je. Genetika má určitě velkou moc, ale musíme ji ještě přikrmovat naším myšlením? Zkuste alespoň na chvíli opak a uvidíte, jestli se budete cítit líp. A možná se objeví ještě překvapivější výsledky.

  Nakonec spoustukrát ani na geny netrpíme, přesto nás naše mysl brzdí. Řekli jste si někdy "Na to nemám," nebo "tohle není nic pro mně?" Kolikrát za život nás od úspěchu a splnění naší touhy dělila právě takováto myšlenka? A kde se v nás vůbec bere odvaha soudit, kterých věcí nejsme schopni? Někdy pramení ze strachu. Jindy za nimi stojí špatná zkušenost z dřívějška, avšak jakmile na nás předpoklad naší neschopnosti zaútočí, už máme zpoloviny prohráno. Když tedy zjistíme, že činnost po které toužíme, je v mysli odsunuta na druhou kolej, zkusme naše myšlení trochu oklamat. "Zkusím to. Dnes mi to půjde," navrhněte nebo "Nikdy jsem to nedělal, tak mi to třeba půjde dobře," řekněte si. Pokud narazíte na blokující myšlenku, najděte způsob, jak ji obrátit k dobrému, aby vás nebrzdila. Věřím, že to dokážete. Hodně štěstí!

čtvrtek 4. srpna 2011

Žít naplno

  Jeden z přiživníš masakru na norském ostrově Utøya v televizním rozhovoru říká: „Najednou cítím, jak je nádherné být naživu. Užívám si každý nádech i výdech. Slunce se mi zdá krásnější, květiny voní víc. Vlastně všeho si teď vážím daleko víc. Směju se těm nicotným klasickým problémům, které jsem kdy předtím řešil a považoval jsem je za důležité.“

  Zdá se, že nám lidem se musí neustále připomínat, proč stojí za to žít. Podobné pocity můžeme zažít, pokud vyvázneme z nějaké kritické situace, třeba autonehody. Také, když se zamilujeme, ukazuje se nám svět v celé své kráse.
  Je však potřeba dostat velkou lekci nebo zažít něco nádherného, abychom si na chvíli uvědomili, jak je nádherné žít? Mohly by nám květy vonět a slunko zářit každý den? Dokázali bychom se radovat ze zdraví, když jsme zdravý, nebo musíme onemocnět, abychom si uvědomili, jak je cenné? Můžeme žít naplno právě teď nebo nám musí být ukázáno, co všechno můžeme ztratit, abychom začali žít?

úterý 26. července 2011

Theodore Bryant: Sebedisciplinovaní za 10 dní (Self-Discipline in 10 Days)

  V našem životě se neustále rozhodujeme. Naneštěstí si toho ani často nejsme vědomi, a proto se zdá, že splnění svých snů nemáme ve vlastní moci. Ve skutečnosti je to ale tím, že vlastní snahu sabotujeme. Kniha Theodora Bryanta nám má pomoci dosáhnout opaku a své cíle si splnit.

  Kurz sebedisciplíny hned zpočátku odhaluje, že v našem podvědomí řádí několik různých sil, které si bohužel často odporují. Jednu z nich nazývá autor panem Hydem podle postavy ze známé knihy Roberta Louise Stevensona. Pan Hyde je hravý, kreativní, avšak nemá rád příkazy, a to ani od nás samotných. A tento askpekt naší osobnosti nás velmi často manipuluje, abychom lenošili, a maří naší snahu uspět. Pan Hyde je v tom sakra dobrý a zná spousty triků. Právě tyto triky nám kniha pomáhá odhalit a použít k našemu prospěchu.

  Těsně předtím, než se rozhodneme cokoli udělat, probíhá v naší mysli rokování, podobné zasedání parlamentu. Účastního se ho všechny prvky naší osobnosti, každý však přednáší hlas jinak silný. Největší sílu mají hlasy přednášené v přítomném čase. A tak zatímco mi říkáme: "Chtěl bych cvičit." Hyde v klidu hlasuje pro: "Díváme se na televizi." A než se nadějete, je vaše touha po krásném a zdravém těle utopena v závěrečných titulcích dokumentu o konských podkovách. A to jsme měli štěstí, neboť jsme si vůbec uvědomili, že nějaké hlasování probíhá. Často se naše vědomá mysl jen zmateně toulá a Hyde pak nemá skoro žádnou práci přesvědčit nás k nějaké zábavné, ale málo produktivní činnosti.

  Kniha vysvětluje, jak využít technik jako relaxace, vizualizace, odměňování, plánování, ale zejméná pozitivní sebemluvy v přítomném čase k tomu, abychom malými krůčky dosáhli velkých cílů. Pokud například ráno vedeme hlasovací souboj: "Vstáváme," versus "Ještě spíme," náš vědomý hlas nám umožní zvítězit, avšak Hyde rychle přejde do dalšího útoku. On to nemyslí špatně, chce nám dopřát radost a rozkoš, kterou spoustu věcí přináší. Obává se, že pokud se vydáme splnit si své sny, staneme se otroky rutiny, ztratíme svou svobodu a utopíme se v moři zodpovědností. Proto bude chytře podrývat naše snahy. Se sebedisciplínou si ale začneme vládnout sami podle své vůle, naše touhy se změní v činy a ty v úspěch.

  Jak začneme odhalovat Hydovy techniky a uspěveme ve více a více rozhodnutích, vybudujeme si sebevědomí a další kroky nám půjdou snadněji. Musíme však zůstat ve střehu. Pan Hyde má opravdu širokou zásobu triků. Jelikož nic není dokonalé, on dokáže na každé věci najít chybyčku, tu pak zveličí, aby ukázal, že naše snaha nemá smysl. "To se přeci nedá naučit z knihy," říká třeba. Jakmile jednou zapochybujeme, začne chytře spřádat důkazy, aby nás odradil ještě rychleji. Mozek, jak je dokonalý, si totiž najde důkaz pro cokoli, ať už je to pravda nebo ne. Pokud i tady selže, vytáhne pan Hyde z rukávu třeba poraženectví. Nebude zpochybňovat, že je to dobré, pouze poukáže, že ne pro nás. "Na to jsi příliš starý, mladý, široký, úzký ..," rád nám bude říkat. Nebo použije techniku útěku. "Stačí si to pouze přečíst, cvičení už neuděláme, ," navrhne třeba Hyde.

  To byl pouze krátký přehled příkladů ze záhadných zákoutí mozku, jež nám kurz sebedispiplíny může odhalit. Mě osobně několikrát pomohlo vyhrát důležité hlasování, prosté vyřčení mojí touhy jako akce v přítomném čase. Theodore však nabízí mnohem víc. Jedna kapitola odhaluje strachy, které brzdí v různé míře každého. Ukazuje, jak se strach maskuje za kladné vlastnosti jako starostlivost, nebo proč můžeme mít strach z úspěchu samotného. Další kapitola nabízí propracovaný návod, jak postupovat při plnění snů, přičemž samotná akce je jen třešničkou na dortu postaveném na rozhodnutí a přípravě. Potom už zůstává pouze malý prostor pro neúspěch.

  Přeji vám hodně stěstí, abyste získali Hyda na svou stranu, a zas o krůček pokročili ke splnění svých snů!

čtvrtek 23. června 2011

Pramen všech věcí

  Po malé odmlce tu mám opět článek, který jsem vlastně napsal pro web o inspirujícím anglickém spisovateli a filosofovi Davidu Gemmellovi. Článek se mi ale natolik líbí, že ho tu prostě musím zveřejnit i s ukázkou z jeho knihy Hrdina ve stínu.

 David Gemmell byl věřící člověk, přesto to není v jeho knihách na první pohled poznat. Jon Shannow je jediná postava, která čte bibli, ale hledá spíše vykoupení, než smysl žití. V žádné knize nehlásá Gemmell žádnou doktrínu, ale přesto z mnoha stránek mluví něco, co autor nazývá Pramen všeho bytí.
  Pramen není nějakou studnicí dobra a ráje. Dobro si lidé nesou v sobě a ani zlo neroznáší satan s ostrými rohy, avšak klíčí v každé křivé myšlence a pomalu zraje z drobných ublížení nebo malých chyb. Pramen je kouzelník, který udržuje tyto mísící se síly v dokonalé harmonii a neustále z nich vaří vzrušující koktejl.
  Kdybychom všichni byli krásní, jakou by potom krása měla cenu? Užili bychom si tolik mládí, kdyby nás neustále nestrašilo stárnutí? Já stejně jako Gemmell soudím, že ne. A právě Pramen je nějakou mocí, která podivnou silou zdánlivě nesouvisejících náhod připravuje každému dostatek krásy do života, avšak my musíme mít oči a srdce otevřená, abychom dokázali ocenit dokonalost života. Hlupý člověk si uživá, že život je prostý, a zároveň svým kontrastem pomáhá chytrákovi zjistit jeho vyjímečnost. A Pramen každému nadělí něco.
  V Tulákovi jedničce potkává válečník monstrum s jedním okem a pokřiveným tělem. Příšera však umí léčit a neskutečně rychle se regeneruje. V Ozvěnách velké písně zas pološílený vládce vyléčí mladou ženu a tím v ní probudí magii, která pak zachrání celou zemi.
  A proto mějme oči otevřené, neboť Pramen čeká za každými dveřmi, číhá na nás i před nimi a neustále pro nás něco připravuje.

  Úryvek z knihy Hrdina ve stínu od Davida Gemmella:

  „A ty, pane?“ chtěl vědět Chardyn, „ty věříš?“
 „Ach, já věřím, kazateli. Nechci, ale věřím.“
 „Tak proč Pramen nesrazil démony, když jsem se modlil, aby to udělal?“
 Tulák potřásl hlavou. „A kdo říká, že to neudělal?“
  „Zničil je Eldikar Manúšan, a i když já sám nejsem žádný svatoušek, poznám zlosyna, když ho vidím.“
  „Myslíš, že Pramen pro své záměry využívá jen dobré lidi? Já viděl něco jiného. Jednou jsem potkal muže, vraha a lupiče. Měl morálku jako krysa z kanálu. Ten muž za mě obětoval život a předtím mi pomohl zachránit národ.“
  Chardyn se usmál. „Kdo může si jistotou říci, že ho k tomu přiměl Pramen? Kde byly zázraky, světla na obloze, zářící andělé?“
 Tulák pokrčil rameny. „Táta mi jednou vyprávěl příběh o muži, který žil v údolí. Přišla silná bouřka a řeka se vylila z břehů a zaplavila údolí. Kolem domku toho muže projížděl jakýsi jezdec a řekl mu: 'Pojď, pojeď se mnou, protože tvůj dům bude brzy pod vodou.' Ten muž mu řekl, že žádnou pomoc nepotřebuje, protože Pramen ho ochrání. Jak voda stoupala, muž se uchýlil na střechu. Kolem plavali dva plavci a volali na něj: 'Skoč do vody. Pomůžeme ti na suchou zemi.' A on je znovu zahnal řka, že ho Pramen ochrání. A když seděl na komíně, hřmělo a kolem plul člun. 'Naskoč,' volal lodník. A on opět odmítl. Chvíli na to voda stoupla, smetla ho a on se utopil.“
  „A jaképak z toho příběhu plyne poučení?“ zeptal se Chardyn.
  „Duch toho člověka se objevil před Pramenem. Byl rozlobený. 'Věřil jsem v tebe,' křičel. 'A Ty jsi mě zklamal.' Bůh se na něj podíval a pravil. 'Ale, můj synu, poslal jsem jezdce, dva plavce a člun. Co víc jsi ještě chtěl?'“

Tulák rozpráví s knězem Chardynem o Prameni

  Naštěstí si otázku, jestli je to náhoda, nebo zda tohle všechno někdo řídí, může každý zodpovědět sám.

pondělí 16. května 2011

Ruiz Miguel: 4 dohody - pracovní kniha

  Myslel jsem si, že nejprve udělám recenzi na původní knihu "4 dohody", ale schodou okolností se mi do rukou dostala nejdříve kniha pracovní. A zjistil jsem, že nejde jen o rady a cvičení, ale o velmi užitečné a poučné čtení, které stojí za to samo o sobě.

  Už v úvodu se dozvídáme, o tom jakou moc na nás mají vlastní myšlenky. Ale ty vlastně ani nejsou naše. Pochází od našich příbuzných, známých, učitelů a dalších. Ale ani oni tyto myšlenky nevytvořili, ale pouze převzali od svých předků. Věříme jim, ale to je nedělá o nic více pravdivé. Uzavřeli jsme sami se sebou dohodu, která se nám často vůbec nelíbí. Vždy je ale možné uzavřít dohodu novou. Tak také končí první kapitola, na jejímž konci přemýšlíme o vlivu a myšlenkách našeho dětství. Z nich usuzujeme, kdy a proč se někdy nechováme tak, jak bychom chtěli a máme možnost navrhnout si dohody podle, kterých bychom chtěli žít. Abych vás inspiroval, napíšu svých tři dohody, které jsem se sebou uzavřel:

  • Žiju v přítomnosti a zajímám se o to, co je kolem mě krásné
  • Mluvím stručně, jasně a před promluvou se uvolním a najdu v sobě vnitřní klid
  • Sebevědomě se dívám lidem do očí

  Pracovní kniha, ale pokračuje a přednáší nám další moudrosti, které vždy následuje několik stránek cvičení/zamyšlení, jež nám umožní uzavírat nové dohody.
  Před tisíci lety bylo pravdou, že Země ja plochá. Nikdo o tom nepochyboval, a tak taková byla. Dnes už víme, že to pravda není. Spoustu našich dohod ale stojí na podobných principech. Tak tomu prostě po generace bylo. "Být bohatý je velmi náročné", může být příklad dohody, kterou jsme skrze své předky uzavřeli. Můžeme se potom co divit, že i přes velké úsilí nám na konci měsíce z výplaty mnoho nezbude. Vždyť je to naše dohoda neboli náš osobní sen, jak to kniha nazývá.
  Dobrou zprávou je, že osobní sen můžeme kdykoli změnit. Každý okamžik se můžeme rozhodnout, jestli uvěříme tomu, co nám někdo říká nebo ukazuje. Můžeme se i rozhodnout kolik úsilí věnujeme na obranu svých názorů. Kniha o tom říká: "Většina lidí investuje obrovské množství energie na obranu svých názorů a přesvědčení. Vynakládáme mnoho energie, abychom dokázali svou pravdu a usvědčili druhé z omylu. Toto nesmyslné chování je komické, když jej pozorujeme zvenku, ale stává se velkým dramatem, pokud jsme jeho účastníkem." Ospravedlňovat nebo propagovat své názory druhým může být velice náročné, protože se snažíme změnit jejich generace budované dohody. A co na tom vůbec záleží? Pokud víme, že každý žije ve snech svých naučených názorů, můžeme ostatní mít rádi takové, jací jsou, a pracovat na svém osobním snu.
  Tomu v pracovní knize ke čtyřem dohodám říkají "Sen druhé transformace". Rozhodujeme se, čemu chceme věřit. Vnější svět neustále poutá naši pozornost, ale já se rozhodnu, čemu chci dát pozornosti více a co chci nechat být. Tímto způsobem si tvořím svůj osobní sen. Usmyslíme-li si totiž cokoli, vždy lze nalézt v nějším světě důkazi podporující tuto naši myšlenku. Proto můsíme vážit každé naše rozhodnutí.
  K tomu se hodí pěkný citát z knihy: "Když nám druzí řeknou něco špatného, uvědomme si, že to nemyslí vážně. To mluví jen jejich naučené názory. Milujme sebe natolik, že nedovolíme druhým, aby si nás nevážili. Pokud mě nekdo odsoudil, tak nemyslel na mě, ale na svůj sen."
  4 dohody dále pokračují připomenutím, že naše štěstí nebo neštěstí nezáleží na tom, co se děje, avšak na tom, jak reagujeme. Často celá léta jednáme stejným způsobem a divíme se, že po celou dobu dosahujeme stejně mizerného výsledku. Kdo je zvyklý sám sebe kritizovat, těžko ho uspokojí i nejlepší výsledek na světě. Když se však naučí pochválit si drobné úspěchy, zatouží a najde motivaci dosáhnout i úspěchů větších.
  Příkladem, který v knize také najdeme, je člověk, který se naučil se hněvat. Poprvé se rozlobil a zjistil, že ostatní ze strachu udělali, co si přál. Zkusil to ještě párkrát a lidé opravdu stále jednali podle jeho vůle. Začali se mu ale vyhýbat a brzy neměl svůj hněv na koho uplatnit. Neustále se hněval, neboť si vytvořil názor, že mu to pomáhá plnit jeho přání, a divil se, že mu to již radost nepřináší.
  Svět se totiž nestále mění a co fungovalo včera, dnes vyjít nemusí. My ale často lpíme na věcech, dohodách a událostech z minulosti. Nechceme je nechat jít a stále je necháme utvářet naši dnešní realitu. Vzpomeňme si ale, kdy jsme v životě o něco přišli? Zůstala tato mezera prázdná? Často se něčím, mnohdy i něčím lepším, zaplnila.
  Je pravda, že to, co se stalo, se tehdy opravdu dělo. Už je to ale jen vzpomínka a novou pravdou je, že teď se to neděje. Můžeme se navždy trápit tím, co není, můžeme donekonečna doufat, že něco bude, anebo přijmout, že svět se neustále mění, že i my se pořád měníme a obejmeme to, co máme právě teď. V tomto okamžiku si totiž můžeme zvolit buď štěstí nebo utrpení. A navíc, kdo ví, co bude zítra?
  Kdo nechce, nechť nic nemění. Lidskou přirozeností je ale tvořit. Pokaždé, když se podíváme na svět tvoříme. Skrze naše názory a reakce transformujeme svět do naší zkušenosti a 4 dohody jsou skvělým způsobem, jak si naší tvůrčí činnost užít. Autor knihy Miguel Ruiz nám radí, abychom podle starodávné toltécké moudrosti, nevnucovali naše názory ostatním, vždyť oni si je stejně přijmou podle svého. Věnujme se sami sobě, vybudujme si názory, které zpříjemní náš život, a třeba osloví i ty, na kterých nám záleží. A pokud ne, mějme je rádi takové, jací jsou. Oni nejsou jejich sen. Naučili se na svět dívat určitým způsobem a věří, že takový svět skutečně je. Je to jako když má člověk chřipku. A nemocnému chřipkou také přeci nevyčítáme, že je nemocný, a ať se kouká rychle vyléčit. Většina z nás (včetně autora tohoto článku) je svými názory ovlivněna.
  Takže:

  1. Nehřešme slovem
  2. Neberme nic osobně
  3. Nevytvářejme si domněnky
  4. Dělejme vše, jak nejlépe umíme

  A kdo ví, co krásného nás ještě potká. Závěrem opět uvedu příběh, který si z knihy pamatuji.
  Jedna dívka žila celý život s vědomím, že je ošklivá. Vždy, když uviděla svůj odraz, dokázala si obhájit, jak se škaredá. A po přečtění 4 dohod se rozhodla, že už nepotřebuje své sebekritické já. Podívala se do zrcadla a řekla: "Vypadáš skvěle. Miluji tě." Co záleží na tom, jak vypadáme, když nám někdo, koho máme rádi, či dokonce my sami řekne, že vypadáme výborně. Jaký je to krásný den, když se máme rádi.

pátek 1. dubna 2011

Myslím na to, co chci

  "Problém je v tom, že většina lidí přemýšlí o tom, co nechtějí, a diví se, že se jim tyto věci furt stávají." citoval časopis Harper's Bazaar Johna Assarafa, amerického visionáře a milionáře. Sám s touto myšlenkou souhlasím, třebaže se jí nedokážu úplně vždy řídit. To je přeci jasné - když myslíme na to, co chceme, tak se nám to snadno podaří. Když přemýšlíme, o tom, co se může pokazit, co se může rozbít, zničit a nevyjít, stále uvažujeme o hypotetické budoucnosti, ale tentokrát zaměřujeme naše síly na výsledek, který nechceme. A to děláme až příliš často.
  Běžím na autobus a napínám myšlenky k prasknutí, jak to nestihnu, jak budu muset šéfovi vysvětlovat svůj pozdní příchod, jak se mi protáhne práce a nesejdu se s kamarády. Pokud bychom se řídili ideou z úvodu tohoto článku, tak bychom přemýšleli asi takto: "Jak můžu zrychlit? Kde je nějaká zkratka? Je i nějaká jiná cesta do práce? Co zavolat kamarádovi, který tudy jezdí? Stane se tak moc, když přijdu o pár minut později? Co takhle si připravit ten projekt už v autobuse?" Je tolik možností, o čem můžeme přemýšlet.
  Většina z nás neuvažuje o neblahých dopadech pouze krátký čas, aby se připravila na možnou nehodu. Spoustu z nás nechtěné situace vyhledává, alespoň v našich myšlenkách. "Začalo mě bolet břicho, určitě je to rakovina", "Koukaj mi do oken, určitě mi chtějí něco ukrást" nebo "Nepolíbila mě mezi dveřmi, to už mě asi nemá ráda.", "Dcera je sama doma, určitě se jí něco stane."
  Myšlenky na negativní výsledky se k nám mnohdy vkradou, že o nich ani nevíme. Zabýváme se jimi nevědomě minuty, hodiny někdy i celé dny. A jak už víme, mozek v celém tom bohatém světě vyhledává věci, o kterých přemýšlíme. Jakých výsledků pak asi dosáhneme?
  Nesplnily se nám doposud naše sny? To je možná tím, jak jsme doposud přemýšleli. Ok. Čo bolo, bolo. Minulost už nezměníme, takže to nechme při tom, že jsme doposud jednali, tak jak nejlépe jsme uměli. A teď zkusíme něco nového. Vždy, když se přistihneme, jak přemýšlíme o tom, co nechceme... Stop, klapka. Je čas změnit film. O co nám vlastně jde? Čeho bychom chtěli dosáhnout? Přemýšlejme o tom, co opravdu chceme. "Půjdu tam a dokážu to", "Oslovím ji", "Ten projekt je fakt dobrý, přinese mi spoustu spokojených klientů".
  No jo, jenže, co když to nevyjde? No, tak potom to zkusíme znovu. Potíž je že pokud často přemýšlíme o negativech, můžeme z drobného neúspěchu usuzovat na osobní neschopnost a podobné nesmysly. Kdo je zvyklý myslet v příležitostech, si vezme z neúspěchu poučení a zkusí to znovu, opět se zaměří na vše, co by mohlo vyjít a jednou, nakonec toho dosáhne.
  Takže každému přeji, ať se mu podaří myslet, jednat a dosáhnout svých nejlepších a nejkrásnějších myšlenek. A třeba vám k tomu pomůže video od autora citátu z úvodu tohoto článku. Je o síle záměru a je v angličtině, ale snad to zvládnete - John Assaraf na Mindmovies.

neděle 27. března 2011

Když spěcháš, tak ti něco uteče.

  Honem, to musím udělat hned, ať už je to konečně hotovo a já můžu být šťastný, že už to je. Naneštěstí, jakmile něco dokončíme, čeká nás něco dalšího, za čím se hnát. A až to dokončíme, bude konečně zase pohoda. Naneštěstí. Jasně, něco dalšího...

  Možná nemusím tak spěchat. Možná si můžu ten rodinný nákup užít. A hele, nová marmeláda. Vždyť je tam víc ovoce a je levnější. A dodává jí přeci ta firma, co má tchánův kamarád. A že prý o nich nikdo neslyšel? A hele pribiňáček, vždyť bych zapomněl, že přijede Anička, a ta je má tak ráda. A hele ... už je nakoupíno. To ještě stihnem zkouknout ten film, který už měl být vyprodaný, ale někdo zapomněl jednu kopii pod regálem. Ještě, že té paní spadla kabelka a já si toho DVD všiml, když jsem jí ji podával.

  Anebo

  Honem musíme nakoupit, ať stihmem dát prát prádlo, než poběží Titanic, který jsme už rok neviděli. A kdy to asi vyžehlíme, když zítra jedem ke tchánovi, kde budem zas celý večer poslouchat historky o jeho známých. Sakra, a ta bába se tu plete a loví něco po zemi. A když přijela Anička, neměli jsme jí co nabídnout. Hlavně, že jsme ušetřili čas. A ani to nevíme jistě, protože to nikdo neměřil.
  Že to dneska nedokončím? Možná, ale pěkně si to užiju. Třeba se něco naučím. Někoho potkám. Anebo to bude prostě zábava a den bude stát za to.
  A tak jsem nedočetl kapitolu, ale místo toho jsem do mobilu naťukal tuhle myšlenku. A tak jsem se zastavil a zamyslel se v práci a byl jsem povýšen, když jsem vyřešil problém. A tak jsem nedoběhl tramvaj a v další potkal úžasnou dívku. A tak jsem počkal a zavolal záchranu, když známý dostal infarkt, pět minut potom, co jsem chtěl být na cestě.
  Ale hlavně, jsem večer nelitoval, protože jsem prožil skvělý den.

pátek 11. března 2011

Jack Canfield a Mark Victor Hansen - Slepičí polévka pro pracující duši

  Série Slepičích polévek pomáhá rozehřát lidská srdce na celém světě už několik let. Jde o sbírku krátkých příběhů, ve kterých se stalo něco dobrého. Slepičí polévka ukazuje, že na světě existuje hodně lidí, kterým záleží na druhých, kteří dokáží pomoci, a že je to často maličkost, jež změní neštěstí v radost. Tentokrát se vydáme do kanceláří, fabrik a prostě na všechna pracoviště.
  Kniha se hodí všem. Pracovníkům, kteří se v práci necítí docenění. Manažerům, kteří by chtěli zlepšit výkon svého týmu. Zaměstnancům, pokud se jim ráno nechce vstávat. I podnikatelům, jestli se jim zdá, že jim všechno padá na hlavu. Slepičí polévka pro pracující duši nabízí poučení a pousmání nám všem. Jde v ní totiž především o nás - o lidi.

  Příběhy jsou opravdu krátké, a tak si stačí pro motivaci přečíst jen jeden nebo dva a pracovní den je hned veselejší. Může si je ale přečíst každý, protože ikdyž jste rentiér, školák nebo na dovolené, najdete v knize příhody, které opravdu vezmou za srdce.

  Z anglického originálu Chicken Soup for the Soul at Work jí do češtiny přeložil Jiří Bartoň.

středa 9. března 2011

Dokonalost

  "Nikdy to nedokážu udělat dokonale, tak proč se vůbec snažit," takto funguje typická myšlenka, kterakž dokonalost blokuje naše šance uspět. Ani já jsem si neuvědomil, jak nenápadně zákeřný může perfekcionismus být. Oči mi otevřel inspirující emai od Silvovy metody (viz. také zde na blogu).
  "Nikdy nevybuduji firmu jako má Bill Gates. Nikdy se mi nebude dařit ani jako sousedovi. Nezhubnu víc než kilo za měsíc, tak proč se vůbec snažit. Všechny mé vztahy byl katastrofa, to nemá cenu začínat další." Přesně tohle se nám honí hlavou, když si raděj sedneme k televizi, než abychom udělali první krok.
  Popravdě nikdy to nebude perfektní. Často se nám to nesplní hned nebo budeme muset udělat něco odvážného. Je to ale obrovské zadostiučinění, když se nám po letech stagnace podaří pokročit. Ale musíme začít. Bez prvního kroku cesta nezačne a my nedorazíme do cíle. Tak nechme dokonalost být a zkusme to našímm individuálním a jedinečným způsobem.

neděle 6. března 2011

Voda léčí

  Voda tvoří 70% lidského těla a každý den vypijeme asi 2-3 litry vody. A tohle pití nemusí být jen obyčejný příjem tekutin. Voda, jak mnozí věří, může léčit.
  Podívejte se na knihy Japonce Masaru Emota (zatím není česky, ale zkuste jen tak nějakou otevřít) o reakci vody na myšlenky. I Indická Ajurvéda věří, že s každým douškem vody do nás může vstoupit něco dobrého. Stačí každý lok přijímat s nadšením a vírou, že přijímáme kousek vesmírné inteligence. Podobně bychom se měli chovat i k jídlu. Stačí, že si uvědomíme, že s každým soustem a napitím, děláme pro své tělo něco dobrého, a voda i jídlo se pro nás stane požehnáním.

Sanbu-ichi Yusui pramenitá voda
  Starodávná moudrost i moderní výzkum se shodují na faktu, že naše myšlenky ovlivňují externí realitu. I když tomu možná můžete jen těžko uvěřit, třeba usoudíte, že je něco pravdy na tom, že naše myšlenky ovlivňují naše tělo. Když se zlobíme, rozbuší se nám srdce, svaly se začnou stahovat a přestáváme uvažovat rozumně. Všechny tyhle reakce způsobují, že se chováme jinak, než když jsme veselí.
  A možná, že voda v našem těle na to také reaguje. Pokud jsme veselí, má naše tělo jiný elektrický odpor a mnoho dalších fyzikálních vlastností. Nemohlo by to ovlivňovat naše zdraví? Když jsme nešťastní, ostatní to často poznají, i když se nám zdá, že nedáváme nic najevo. Nakonec to vypadá, že ovlivňujeme hodně věcí, o kterých jsme si mysleli, že na ně nemáme vliv.
  Uvědomme si to s dalším douškem vody. Bude to sklenka s léčivým balzámem milých emocí nebo pozřeme tekutinu zatíženou jinými myšlenkami...

čtvrtek 3. března 2011

Řekli byste to samé někomu jinému

  Řekli byste někdy kolegovi v práci: "Jsi hloupý, tohle nikdy nedokážeš!" Troufli byste si říci ne úplně hubené paní na plese: "Jsi tlustá, jak sem můžeš vlízt v takovejch šatech!"
  Ne?
  Ale není přesto někdo, s kým když mluvíme, používáme podobně nevybíravý slovník? Myslím si, že je. Mluvíme tak často sami k sobě. K člověku, který je nám nejbližší, se kterým trávíme všechen svůj čas, a přesto se mnohdy sami k sobě chováme hůř, než k nejzavilejšímu nepříteli.
  Tak co s tím uděláme? Příště, až se přistihneme, že na sebe mluvíme ostrou řečí, představme si, že takhle mluvíme k někomu, koho máme rádi. Jak by se asi zachoval náš přítel, přítelkyně, naši kamarádi, kdybychom k nim takto hovořili. Jsme ochotni snášet, jak někdo další takhle mluví o nás? Pokud ne, je to to nejjednodušší, co můžeme udělat. Promluvme na sebe, jako kdybychom se měli rádi. Výsledky vás možná udiví.

středa 23. února 2011

Bärbel Mohr - Reklamace do vesmíru

  Po úspěchu jejích prvních knih, připravila Bärbel i návod pro ty, kteří zatím s objednáváním takový úspěch neměli.
  Kniha začíná hned příkladem úspěchů, na kterých autorka dokazuje, že objednávková služba má ráda veselí a často se projevuje velmi zábavně. K tomu můžu uvést snad jen svůj dnešní příklad. Četl jsem si knihu Reklamace do vesmíru, a tak mě tak inspirovala, že jsem nechal na elektroinstalaci kousek od chodníku ležet dvacku. A doma, hned mezi dveřmi, mě nacpali obálku, že mi prý babička posílá peníze, což mě ani nenapadlo. Tak jsem za 10 minut vyměnil 20 korun za tisíci korunu.

úterý 22. února 2011

The tapping solution - Klepací řešení

  Tap znamená klepat. Právě poklepávání akupresurních bodů na těle spolu s uznáním blokujících myšlenek, které máme, je jednoduchou a účinnou technikou, jak vyměnit problémy za splněné cíle. Dnes na toto téma začíná seminář (v angličtině) na stránkách http://www.2011TappingWorldSummit.com.
  Klepání je vysvětleno hned na začátku a osobně můžu říci, že to funguje. Klepání se zaměřuje na omezující myšlenky jako: "V naší rodině máme všichni zdravotní problém", "Musím dřít, abych vydělal peníze", "Nikdy nenajdu toho pravého", nebo "To člověk s mojím vzděláním nezvládne."
  Jakmile identifikujeme jakoukoli takovouto nepříjemnou myšlenku nebo jsme třeba rozrušení, naštvaní, nic se nám nedaří, poklepeme si rukou o hranu druhé ruky a řekneme (v duchu nebo nahlas): "Ikdyž mám tento problém nebo tuto myšlenku, tak se mám rád a plně se akceptuji." To zopakujeme tři krát. Potom se poklepeme mezi oči nad kořen nosu a řekneme, co je problém. Klepneme vedle oka a zopakujeme problém. Klepneme pod oko a zase řekneme problém. Klepneme pod nos, pod bradu, do centra hrudi, zboku pod prsa a na vrch hlavy a při každém poklepání zopakujeme problém. Můžeme používat různé výrazy nebo pokaždé problém či myšlenku pojmenovat stejně. Nakonec se zhluboka nadýchneme a vydýchneme.
  Důležitým krokem je před celým klepacím procesem posoudit, jak nás daná věc trápí. Použijme třeba stupnici od 1 do 10. Stejné odhodnocení udělejme na konci klepání a uvidíme, jestli nám klepací kolo pomohlo. Pokud ano, je to dobře, a my můžeme klepat ještě znovu, abychom se k danému problému cítili ještě příjemněji a nakonec nás už vůbec netrápil. Pokud naše pousouzení problému s klepáním vzrůstá, je to také dobře. Znamená to, že je to opravdu závažné, a další klepací kola nám pomohou zbavit se tohoto stresu.
  To byl jen zevrubný návod, a když se zaregistrujete na stránkách světového klepacího summitu, tak tam najdete video, kde autorka přesně ukazuje, jak se klepá. Kdo vládne angličtinou uslyší, i co se říká. Kromě toho jsou tam další videa a audia, jak klepání používat. Je to opravdu sranda, a tak by se k tomu mělo taky přistupovat. Ze mě napětí často opadne jen proto, že si jak opičák poklepávám po těle. Klepání propagují i osobnosti, které již léta působí v oblasti osobního rozvoje, například Jack Canfield, autor knihy Slepičí polévka pro duši.
  Kromě návodu, jak klepání používat, jenž na stránkách Tapping solution snad zůstane napořád, můžete v následujících deseti dnech po 21. únoru, každý den zdarma poslouchat 2 asi 45 minutové nahrávky, které nás můžou posunout kupředu v nějaké oblasti jako zdraví, vztahy nebo peníze.
  Dnes 21. února jsou to právě peníze a osobní prosperita. Máte nějaké myšlenky, které vám brání abyste dosáhly finanční svobody. Pokud nejsme svobodní, tak ano. Autorky 2 nahrávek vysvětlují, jak tyto myšlenky poznat. Může to být:

  • Závidíme sousedům, že mají dobré auto, tím ale blokujeme i sami sebe a často dobré auto nezískáme.
  • Kolik nosíme peněz v peněžence. Málo? Když se nás pak někdo zeptá, kolik máme peněz, koukneme do peněženky a vidíme, že nic. A tak potom vypadá i naše celková realita.
  • Chceme vydělat za rok milión? To znamená vydělat 83 tisíc měsíčně. Jaké pocity máme vůči myšlence vydělávat 83 měsíčně.
  Jakmile myšlenky identifikujeme, opět provedeme jedno či více klepacích kol, až než se k dané věci cítíme lépe.
  A tak je to se vším. Identifikujeme problémové myšlenky, často hluboce zafixované v našem podvědomí, že o nich ani nevíme (viz. předchozí článek o vlivu podvědomí či recenze na knihu o tricích našeho podvědomí), a pomocí poklepávání se jich nadobro zbavíme. Tak uvolníme naši kreativitu a staneme se tak více bdělí k novým příležitostem, čímž se opět posuneme v životě dopředu.
  Zkuste The Tapping solution, a pokud není vaše angličtina na takové úrovni, abyste všemu rozuměli, určitě se k tomu tady na blogu ještě vrátíme.

úterý 15. února 2011

To samé není vždy to samé!

A potom, když na stejné místo přijdete znovu, vy už nejste stejní. Ani když tento blog budete číst podruhé nebo potřetí nedozvíte se to samé. Ani když uvidíte stejný film podruhé neuvidíte ten starý film. Ani když budete dělat to samé, tak zítra to už nebude to samé. Díky novým zkušenostem a zážitkům si všimnete, co jste možná prvně neviděli a přeskočíte to, co už pro vás není důležité. Nebojte se proto k věcem vracet. Už nikdy nejsou stejné. Nebojte se proto, prožít naplno už i to stokrát zažité!

sobota 12. února 2011

Nebuďme oběti podvědomí

  Měl jsem možnost shlédnout video, ve kterém biolog Bruce Lipton popisuje výsledky svých výzkumů v oblasti medicíny. Dozvěděl jsem se několik inspirujících věcí, o které bych se s vámi rád podělil.
 Bruce se desítky let věnoval výzkumu kmenových buněk a zaujalo ho, jaký vliv má na buňky okolní prostředí. Zjistil, že buňka se stejnou genetickou výbavou je schopna provádět nespočet různých úkonů v závislosti na okolí. To ho tolik fascinovalo, že se pustil do výzkumu, jaký vliv to může mít na medicínu. Zkoumal, proč se třetina pacientů vyléčí, když dostane tabletku cukru (placebo). Zajímalo ho, proč se stav mnohých lidí zlepší už na cestě k doktoru, třebaže ještě nedostali žádný lék. Zaměřil se i na to, proč tolik doporučované pozitivní myšlení, často nevede k pozitivním výsledkům.
 Odpovědi leží v našem podvědomí. Většinu času totiž právě podvědomí určuje, co děláme a jak se chováme. Video uvádí příklad v dívence Mary, o které kamarád říká, že se podobá svojí matce, ale ona se naštve, protože si myslí, že to není pravda. Ve skutečnosti si ani neuvědomuje, že v mnoha ohledech jedná právě jako její matka, protože jedná podvědomě a ani o tom neví. Chování, které vychází z podvědomí, totiž většinou ani nevnímáme.
A právě první roky života mají obrovský vliv na formování podvědomí, které pak řídí celé naše tělesné pochody, ale i naše jednání. Jako děti totiž intenzivně zkoumáme svět a často se nacházíme ve stavu podobném hypnóze, kdy vstřebáváme informace přímo do podvědomí.
 Biolog přirovnává podvědomí k takovému kazeťáku, který neustále dokola hraje naučenou písničku. My myslíme pozitivně a mezitím tento kazeťák dál vyhrává negativní naučené myšlenky. Když myslíme na zdraví, kazeťák přehrává nešťastné chvíle, kdy nám umíral příbuzný. A hlavně pokud v myšlenkách mluvíme na kazeťák pozitivně, nemá to vůbec žádný vliv na to, jakou hraje písničku.
 Bruce Lipton ale věří, že je možné změnit kazetu, kterou tento náš kazeťák neustále hraje. Pomoci nám má online video kurz, který začíná 21. února 2011 na stránce tapping world summit, ze kterého tu určitě najdete recenzi.
  A do té doby nám nezbývá, než si každý sami vyzkoušet, jak na kazeťák vyzrát. Můžeme začít tak, že zkusíme věnovat našemu jednání větší pozornost, abychom zjistili, jestli naše podvědomí jedná v souladu s našimi přáními. Pokud ne, můžeme to zkusit změnit. Já věřím, že to jde.

neděle 30. ledna 2011

Spencer Johnson - Kam se poděl můj sýr

  Parta kamarádů se sejde po letech a podivují se, jak se život každého z nich za těch pár let změnil. Zjistí, že každý na změnu reaguje jinak, většinou vůbec. Proto jim jeden z nich, majitel firmy jménem Micheal poví příběh. A tenhle příběh změnil můj život.

Obálka knihy od Spencera Johnsona - Kam se poděl můj sýr!
  V jedné vzdálené zemi žily 4 postavičky, které běhaly bludištěm a hledaly sýr, aby se najedli a byly šťastné. Tak začíná příběh o 2 myškách Čmuchalce a Cupitalce a 2 lidičkách Leňovi a Beňovi, kteří se jednoho dne musí poprat s tím, že zmizel jejich sýr. V jejich životě došlo ke změně a každý se zachoval jinak. Krásný, ba až pohádkový příběh, odkrývá, co může přinést čekání, až se starý sýr znovu objeví, i nebezpečí, která náš čekají, pokud se do bludičtě vydáme hledat sýr nový.
  Kam se poděl můj sýr je kniha, kterou i průměrný čtenář snadno přečte během odpoledne, aby ještě večer stihl svou obvyklou zábavu. Důsledky, které může mít na váš život, ale přetrvají do smrti. Mně kniha pomohla s mým strachem, kterým jsem trpěl desítky let. Ani jsem si to vlastně neuvědomoval, ale svazoval mě tolik, že jsem se bál pohnout z místa a vydat se hledat Nový sýr.
  Rady jsou prosté a každý čtenář se může ztotožnit s jednou z postat a přát si, aby se zachoval jako některá jiná. Pro hrdiny příběhu nebylo snadné změnit se, ale vzít novou situaci plně do svých rukou a osvobodit se od strachu, pro ně bylo velmi příjemným zážitkem.
  Věřím, že díky knize Kam se poděl můj sýr, si s velkými i malými změnami dokáže lépe poradit každý.

pátek 7. ledna 2011

Ivo Toman - Debordelizace hlavy

Úžasná kniha Ivo Tomana přibližuje jednoduché principy úspěchu psané řečí, které každý porozumí. Řekl bych, že je hodně podobná knize Tajemství, avšak bez spirituálního nádechu, jenž by mohl někoho odradit. Kniha Debordelizace hlavy se dívá na naše myšlenky, pocity a činy a odpovídá na otázku proč jen pár lidí je úspěšných, zatímco talentovaní, vytrvalí či všemožně podporovaní často selžou.

Toman se dlouho nemotá kolem horké kaše a hned na nás sype jednoduché a přesto logické postřehy, mnohdy podložené historickými událostmi či vědou. Kniha nám ozřejmí, že většina lidí se zabývá převážně věcmi, na které nemají vliv - počasí, politika, výkon hokejistů. Tím promrhají spoustu energie, ale výsledek se nedostaví. Když prší, prostě si vezmu deštník a už to dál neřeším. Většina z nás se také nevěnuje věcem, které ovlivnit můžeme, jako například to, co jíme nebo že kouříme. Obhajujeme si své zlozvyky a říkáme, že za to může výchova, reklama a kdesi cosi. Úspěšní lidí to dělají přesně naopak. Věnují své úsilí na věci, které ovlivní a neřeší to, kde nic nezmůžou. Tím získávají kontrolu, efektivitu a díky tomu jim také roste sebevědomí a jsou ještě více úspěšní. 
Hned zpočátku se dozvíme, že každý den probíhá naším mozkem množství myšlenek, které ovlivňují jak naše chování, tak naše pocity. Tyto myšlenky sice nemůžeme úplně ovládat, avšak můžeme se rozhodnout, které ponecháme v záři naší pozornosti a které odvrhneme. Tím, že proti něčemu bojujeme, však na to pouze myslíme více a více, až nás to nakonec ovládne. Cestou, jak se postavit věcem, jež na sobě nemáme rádi, je poznat věci, které bychom naopak chtěli a zabývat se v myšlenkách těmito novými věcmi. Tak zesílíme nervové dráhy v mozku a milióny neuronů začnou pracovat, abychom si splnili své cíle, zatímco doposud pracovali proti nám. 
Autor rozebírá několik důležitých témat. Patří mezi ně rozhodnutí, protože úspěšní se rozhodují rychle a začnou jednat, čímž rychleji přinesou výsledky. I pokud se to nepovede, už vědí, co je čeká, a získali cenné zkušenosti, o kterých nerozhodní mohli jen spekulovat. Učí nás důkladně se zamyslet nad svým životem a tím, co je pro nás důležité, protože když dobře poznáme své osobní hodnoty, můžeme se podle nich snadno a rychle rozhodovat. Je až spodivem, kolik času věnujeme tomu, co dělá soused, šéf nebo politik, ale jak málo přemýšlíme o sobě samých. Debordeliza to radí změnit a investovat spoustu času na sebe, neboť pouze sebe ovlivňujeme neustále. 
Kniha se zaobírá i časem, kterého máme každý stejný příděl. Vysvětluje, že i kdybychom měli času více, stále bychom používali stejné výmluvy a nejednali efektivně. Jediná cesta je najít spokojenost se současným množstvím času a to lze pouze tak, že budeme jednat podle svých hodnot. Autor vysvětluje i stav plynutí (anglicky flow), kdy přestáváme vnímat čas a naplno se věnujeme tomu, co děláme. V takovém stavu je mozek 'šťastný' a zároveň spotřebovává méně energie, neboť všechna proudí stejný směrem jako klidná řeka a ne jako rozbouřené moře různých protichůdných myšlenek.
Debordelizace hlavy také radí, jak zacházet s agresivitou, která se v nás chtě nechtě hromadí. Lze jí efektivně zaměřit k řešení úkolů nebo použít proti jiným lidem, často našim nejbližším. 
Myslím si, že Debordelizace hlavy každému odhalí prověřené postupy, jak být v životě spokojenější podpořené skutečnými příběhy. Kdo si knihu přečte, už nikdy nebude stejný. 


Rád bych si dovolil krátkou ukázku, protože 100% vystihuje, co se kniha snaží říci a věřím, že mnoha lidem ušetří hory starostí. 
  Velmi důležité jsou naše reakce. Například na situace, které ovlivníme, ale neřešíme je nebo je řešíme špatně. 
„Oni mě naštvali,“ říkáme.
To je ale hloupost, oni nás nenaštvali. Jen vytvořili situaci, díky které jsme se my sami jsme se naštvali. My jsme se vědomě rozhodli, že se naštveme. Své chování máme pod naprostou kontrolou my a nikdo jiný na celém světě. Dobrovolně jsme ztratili kontrolu. Ten někdo jiný byl jen příčinou, abychom sami sebe vytočili.


A ještě jedna ukázka, kde autor Ivo Toman vzpomíná, jak proměnil svou nevýhodu ve výhodu.
  Od dětství vím, že jsem jiná, protože mám tiky. V mládí mě to ničilo. Až poté, co jsem zjistil, že stejně nezměním, co si ti druzí myslí, a že tato nemoc (Touretteův syndrom) není léčitelná, začal jsem se koncentrovat jen na sebe a své myšlenky. Najednou jsem začal zjišťovat, že pohled jiných lidí na mě se zlepšil. To bylo na první pohled nepochopitelné, neboť k tomu došlo tehdy, když jsem se přestal snažit. Dřív jsem o to usiloval, ale nepodařilo se mi to, protože jsem se snažil silou změnit názory jiných lidí.

sobota 1. ledna 2011

Inspirující okamžik 2011

  Jedním z nejpříjemnějších pocitů je chvíle, kdy se cítíte vyrovnaní a klidní, kdy víte, že všechno dobře dopadne a o vše je postaráno. V takový okamžik vám svět přijde nádherný, zbožňujete vše, co vidíte a cítíte. Život se stává dokonalostí. O takovéto zážitky se snaží mnoho meditačních škol a jsou cestou několika náboženství.
  Nedávno jsem jednu takovou chvíli zažil, a tak bych se s vámi o tuto zkušenost chtěl podělit. Stalo se v deštivý den, studený vítr vál a černé mraky zakrývaly celý obzor. Já se ale vydal překvapit mou milou svazkem levných tulipánů z Lidlu. Bohužel nebyla doma, a tak jsem jí květiny zanechal na zápraží a sms jí sdělil příběh o skřítcích, kteří jí před domem přichystali dárek. Celé mě to velmi rozveselilo a nabilo pozitivní energií, že déšť mi okamžitě přišel překrásný, kapky se jako démanty snášely k zemi ve světle lamp, vítr příjemně zpíval. Zrovna jsem se dostával na dno svého účtu, ale necítil jsem žádnou obavu, jako několik dní předtím. Moje láska k oné dívce ještě vzrostla, ale i všechno ostatní zkrásnělo. Svět přestal být místem boje, ale stal se studnicí harmonie. A to všechno způsobilo 9 tulipánů potajmu položených na schody. Ten pocit jsem si hýčkal po zbytek dne.
  Ode dne, kdy jsem poznal krásu okamžiku, jež nazývám inspirujícím okamžikem nebo spojením s bohem, od té doby sbírám a vychutnávám si veškeré takové okamžiky a hýčkám si je jako perly.
  Deepak Chopra nazývá tyto chvíle stavem milosrdenství a náš učitel marketingu jim říkal být v proudu. Je jedno jak to nazýváme, ale je to nádhera. Jistý druh inspirativních okamžiků zažívají umělci. Jsou to momenty kdy tanečník je prostředníkem skrze kterého je tanec předveden, kdy houslista ani nevnímá, a přesto prsty hrají překrásnou árii jakoby sami. Jde o chvíle, kdy básníkovi nezastavitelně prýští na papír báseň. Někdy se zdá, jako by nás vedla nějaká mocná a přívětivá síla, která skrze nás proudí na svět. Mohlo by se zdát, že tím přicházíme o svou svobodu, ale člověk se cítí tak nádherně. Je to uvolňující, protože plave s proudem a nezápasí proti němu.
  A proto vám do roku 2011 přeji, ať neustále takovýchto okamžiků zažíváte mnoho. Ať to nejsou jen okamžiky, ale celé dny. Ať se máte báječně.