neděle 27. března 2011

Když spěcháš, tak ti něco uteče.

  Honem, to musím udělat hned, ať už je to konečně hotovo a já můžu být šťastný, že už to je. Naneštěstí, jakmile něco dokončíme, čeká nás něco dalšího, za čím se hnát. A až to dokončíme, bude konečně zase pohoda. Naneštěstí. Jasně, něco dalšího...

  Možná nemusím tak spěchat. Možná si můžu ten rodinný nákup užít. A hele, nová marmeláda. Vždyť je tam víc ovoce a je levnější. A dodává jí přeci ta firma, co má tchánův kamarád. A že prý o nich nikdo neslyšel? A hele pribiňáček, vždyť bych zapomněl, že přijede Anička, a ta je má tak ráda. A hele ... už je nakoupíno. To ještě stihnem zkouknout ten film, který už měl být vyprodaný, ale někdo zapomněl jednu kopii pod regálem. Ještě, že té paní spadla kabelka a já si toho DVD všiml, když jsem jí ji podával.

  Anebo

  Honem musíme nakoupit, ať stihmem dát prát prádlo, než poběží Titanic, který jsme už rok neviděli. A kdy to asi vyžehlíme, když zítra jedem ke tchánovi, kde budem zas celý večer poslouchat historky o jeho známých. Sakra, a ta bába se tu plete a loví něco po zemi. A když přijela Anička, neměli jsme jí co nabídnout. Hlavně, že jsme ušetřili čas. A ani to nevíme jistě, protože to nikdo neměřil.
  Že to dneska nedokončím? Možná, ale pěkně si to užiju. Třeba se něco naučím. Někoho potkám. Anebo to bude prostě zábava a den bude stát za to.
  A tak jsem nedočetl kapitolu, ale místo toho jsem do mobilu naťukal tuhle myšlenku. A tak jsem se zastavil a zamyslel se v práci a byl jsem povýšen, když jsem vyřešil problém. A tak jsem nedoběhl tramvaj a v další potkal úžasnou dívku. A tak jsem počkal a zavolal záchranu, když známý dostal infarkt, pět minut potom, co jsem chtěl být na cestě.
  Ale hlavně, jsem večer nelitoval, protože jsem prožil skvělý den.

pátek 11. března 2011

Jack Canfield a Mark Victor Hansen - Slepičí polévka pro pracující duši

  Série Slepičích polévek pomáhá rozehřát lidská srdce na celém světě už několik let. Jde o sbírku krátkých příběhů, ve kterých se stalo něco dobrého. Slepičí polévka ukazuje, že na světě existuje hodně lidí, kterým záleží na druhých, kteří dokáží pomoci, a že je to často maličkost, jež změní neštěstí v radost. Tentokrát se vydáme do kanceláří, fabrik a prostě na všechna pracoviště.
  Kniha se hodí všem. Pracovníkům, kteří se v práci necítí docenění. Manažerům, kteří by chtěli zlepšit výkon svého týmu. Zaměstnancům, pokud se jim ráno nechce vstávat. I podnikatelům, jestli se jim zdá, že jim všechno padá na hlavu. Slepičí polévka pro pracující duši nabízí poučení a pousmání nám všem. Jde v ní totiž především o nás - o lidi.

  Příběhy jsou opravdu krátké, a tak si stačí pro motivaci přečíst jen jeden nebo dva a pracovní den je hned veselejší. Může si je ale přečíst každý, protože ikdyž jste rentiér, školák nebo na dovolené, najdete v knize příhody, které opravdu vezmou za srdce.

  Z anglického originálu Chicken Soup for the Soul at Work jí do češtiny přeložil Jiří Bartoň.

středa 9. března 2011

Dokonalost

  "Nikdy to nedokážu udělat dokonale, tak proč se vůbec snažit," takto funguje typická myšlenka, kterakž dokonalost blokuje naše šance uspět. Ani já jsem si neuvědomil, jak nenápadně zákeřný může perfekcionismus být. Oči mi otevřel inspirující emai od Silvovy metody (viz. také zde na blogu).
  "Nikdy nevybuduji firmu jako má Bill Gates. Nikdy se mi nebude dařit ani jako sousedovi. Nezhubnu víc než kilo za měsíc, tak proč se vůbec snažit. Všechny mé vztahy byl katastrofa, to nemá cenu začínat další." Přesně tohle se nám honí hlavou, když si raděj sedneme k televizi, než abychom udělali první krok.
  Popravdě nikdy to nebude perfektní. Často se nám to nesplní hned nebo budeme muset udělat něco odvážného. Je to ale obrovské zadostiučinění, když se nám po letech stagnace podaří pokročit. Ale musíme začít. Bez prvního kroku cesta nezačne a my nedorazíme do cíle. Tak nechme dokonalost být a zkusme to našímm individuálním a jedinečným způsobem.

neděle 6. března 2011

Voda léčí

  Voda tvoří 70% lidského těla a každý den vypijeme asi 2-3 litry vody. A tohle pití nemusí být jen obyčejný příjem tekutin. Voda, jak mnozí věří, může léčit.
  Podívejte se na knihy Japonce Masaru Emota (zatím není česky, ale zkuste jen tak nějakou otevřít) o reakci vody na myšlenky. I Indická Ajurvéda věří, že s každým douškem vody do nás může vstoupit něco dobrého. Stačí každý lok přijímat s nadšením a vírou, že přijímáme kousek vesmírné inteligence. Podobně bychom se měli chovat i k jídlu. Stačí, že si uvědomíme, že s každým soustem a napitím, děláme pro své tělo něco dobrého, a voda i jídlo se pro nás stane požehnáním.

Sanbu-ichi Yusui pramenitá voda
  Starodávná moudrost i moderní výzkum se shodují na faktu, že naše myšlenky ovlivňují externí realitu. I když tomu možná můžete jen těžko uvěřit, třeba usoudíte, že je něco pravdy na tom, že naše myšlenky ovlivňují naše tělo. Když se zlobíme, rozbuší se nám srdce, svaly se začnou stahovat a přestáváme uvažovat rozumně. Všechny tyhle reakce způsobují, že se chováme jinak, než když jsme veselí.
  A možná, že voda v našem těle na to také reaguje. Pokud jsme veselí, má naše tělo jiný elektrický odpor a mnoho dalších fyzikálních vlastností. Nemohlo by to ovlivňovat naše zdraví? Když jsme nešťastní, ostatní to často poznají, i když se nám zdá, že nedáváme nic najevo. Nakonec to vypadá, že ovlivňujeme hodně věcí, o kterých jsme si mysleli, že na ně nemáme vliv.
  Uvědomme si to s dalším douškem vody. Bude to sklenka s léčivým balzámem milých emocí nebo pozřeme tekutinu zatíženou jinými myšlenkami...

čtvrtek 3. března 2011

Řekli byste to samé někomu jinému

  Řekli byste někdy kolegovi v práci: "Jsi hloupý, tohle nikdy nedokážeš!" Troufli byste si říci ne úplně hubené paní na plese: "Jsi tlustá, jak sem můžeš vlízt v takovejch šatech!"
  Ne?
  Ale není přesto někdo, s kým když mluvíme, používáme podobně nevybíravý slovník? Myslím si, že je. Mluvíme tak často sami k sobě. K člověku, který je nám nejbližší, se kterým trávíme všechen svůj čas, a přesto se mnohdy sami k sobě chováme hůř, než k nejzavilejšímu nepříteli.
  Tak co s tím uděláme? Příště, až se přistihneme, že na sebe mluvíme ostrou řečí, představme si, že takhle mluvíme k někomu, koho máme rádi. Jak by se asi zachoval náš přítel, přítelkyně, naši kamarádi, kdybychom k nim takto hovořili. Jsme ochotni snášet, jak někdo další takhle mluví o nás? Pokud ne, je to to nejjednodušší, co můžeme udělat. Promluvme na sebe, jako kdybychom se měli rádi. Výsledky vás možná udiví.