pondělí 16. května 2011

Ruiz Miguel: 4 dohody - pracovní kniha

  Myslel jsem si, že nejprve udělám recenzi na původní knihu "4 dohody", ale schodou okolností se mi do rukou dostala nejdříve kniha pracovní. A zjistil jsem, že nejde jen o rady a cvičení, ale o velmi užitečné a poučné čtení, které stojí za to samo o sobě.

  Už v úvodu se dozvídáme, o tom jakou moc na nás mají vlastní myšlenky. Ale ty vlastně ani nejsou naše. Pochází od našich příbuzných, známých, učitelů a dalších. Ale ani oni tyto myšlenky nevytvořili, ale pouze převzali od svých předků. Věříme jim, ale to je nedělá o nic více pravdivé. Uzavřeli jsme sami se sebou dohodu, která se nám často vůbec nelíbí. Vždy je ale možné uzavřít dohodu novou. Tak také končí první kapitola, na jejímž konci přemýšlíme o vlivu a myšlenkách našeho dětství. Z nich usuzujeme, kdy a proč se někdy nechováme tak, jak bychom chtěli a máme možnost navrhnout si dohody podle, kterých bychom chtěli žít. Abych vás inspiroval, napíšu svých tři dohody, které jsem se sebou uzavřel:

  • Žiju v přítomnosti a zajímám se o to, co je kolem mě krásné
  • Mluvím stručně, jasně a před promluvou se uvolním a najdu v sobě vnitřní klid
  • Sebevědomě se dívám lidem do očí

  Pracovní kniha, ale pokračuje a přednáší nám další moudrosti, které vždy následuje několik stránek cvičení/zamyšlení, jež nám umožní uzavírat nové dohody.
  Před tisíci lety bylo pravdou, že Země ja plochá. Nikdo o tom nepochyboval, a tak taková byla. Dnes už víme, že to pravda není. Spoustu našich dohod ale stojí na podobných principech. Tak tomu prostě po generace bylo. "Být bohatý je velmi náročné", může být příklad dohody, kterou jsme skrze své předky uzavřeli. Můžeme se potom co divit, že i přes velké úsilí nám na konci měsíce z výplaty mnoho nezbude. Vždyť je to naše dohoda neboli náš osobní sen, jak to kniha nazývá.
  Dobrou zprávou je, že osobní sen můžeme kdykoli změnit. Každý okamžik se můžeme rozhodnout, jestli uvěříme tomu, co nám někdo říká nebo ukazuje. Můžeme se i rozhodnout kolik úsilí věnujeme na obranu svých názorů. Kniha o tom říká: "Většina lidí investuje obrovské množství energie na obranu svých názorů a přesvědčení. Vynakládáme mnoho energie, abychom dokázali svou pravdu a usvědčili druhé z omylu. Toto nesmyslné chování je komické, když jej pozorujeme zvenku, ale stává se velkým dramatem, pokud jsme jeho účastníkem." Ospravedlňovat nebo propagovat své názory druhým může být velice náročné, protože se snažíme změnit jejich generace budované dohody. A co na tom vůbec záleží? Pokud víme, že každý žije ve snech svých naučených názorů, můžeme ostatní mít rádi takové, jací jsou, a pracovat na svém osobním snu.
  Tomu v pracovní knize ke čtyřem dohodám říkají "Sen druhé transformace". Rozhodujeme se, čemu chceme věřit. Vnější svět neustále poutá naši pozornost, ale já se rozhodnu, čemu chci dát pozornosti více a co chci nechat být. Tímto způsobem si tvořím svůj osobní sen. Usmyslíme-li si totiž cokoli, vždy lze nalézt v nějším světě důkazi podporující tuto naši myšlenku. Proto můsíme vážit každé naše rozhodnutí.
  K tomu se hodí pěkný citát z knihy: "Když nám druzí řeknou něco špatného, uvědomme si, že to nemyslí vážně. To mluví jen jejich naučené názory. Milujme sebe natolik, že nedovolíme druhým, aby si nás nevážili. Pokud mě nekdo odsoudil, tak nemyslel na mě, ale na svůj sen."
  4 dohody dále pokračují připomenutím, že naše štěstí nebo neštěstí nezáleží na tom, co se děje, avšak na tom, jak reagujeme. Často celá léta jednáme stejným způsobem a divíme se, že po celou dobu dosahujeme stejně mizerného výsledku. Kdo je zvyklý sám sebe kritizovat, těžko ho uspokojí i nejlepší výsledek na světě. Když se však naučí pochválit si drobné úspěchy, zatouží a najde motivaci dosáhnout i úspěchů větších.
  Příkladem, který v knize také najdeme, je člověk, který se naučil se hněvat. Poprvé se rozlobil a zjistil, že ostatní ze strachu udělali, co si přál. Zkusil to ještě párkrát a lidé opravdu stále jednali podle jeho vůle. Začali se mu ale vyhýbat a brzy neměl svůj hněv na koho uplatnit. Neustále se hněval, neboť si vytvořil názor, že mu to pomáhá plnit jeho přání, a divil se, že mu to již radost nepřináší.
  Svět se totiž nestále mění a co fungovalo včera, dnes vyjít nemusí. My ale často lpíme na věcech, dohodách a událostech z minulosti. Nechceme je nechat jít a stále je necháme utvářet naši dnešní realitu. Vzpomeňme si ale, kdy jsme v životě o něco přišli? Zůstala tato mezera prázdná? Často se něčím, mnohdy i něčím lepším, zaplnila.
  Je pravda, že to, co se stalo, se tehdy opravdu dělo. Už je to ale jen vzpomínka a novou pravdou je, že teď se to neděje. Můžeme se navždy trápit tím, co není, můžeme donekonečna doufat, že něco bude, anebo přijmout, že svět se neustále mění, že i my se pořád měníme a obejmeme to, co máme právě teď. V tomto okamžiku si totiž můžeme zvolit buď štěstí nebo utrpení. A navíc, kdo ví, co bude zítra?
  Kdo nechce, nechť nic nemění. Lidskou přirozeností je ale tvořit. Pokaždé, když se podíváme na svět tvoříme. Skrze naše názory a reakce transformujeme svět do naší zkušenosti a 4 dohody jsou skvělým způsobem, jak si naší tvůrčí činnost užít. Autor knihy Miguel Ruiz nám radí, abychom podle starodávné toltécké moudrosti, nevnucovali naše názory ostatním, vždyť oni si je stejně přijmou podle svého. Věnujme se sami sobě, vybudujme si názory, které zpříjemní náš život, a třeba osloví i ty, na kterých nám záleží. A pokud ne, mějme je rádi takové, jací jsou. Oni nejsou jejich sen. Naučili se na svět dívat určitým způsobem a věří, že takový svět skutečně je. Je to jako když má člověk chřipku. A nemocnému chřipkou také přeci nevyčítáme, že je nemocný, a ať se kouká rychle vyléčit. Většina z nás (včetně autora tohoto článku) je svými názory ovlivněna.
  Takže:

  1. Nehřešme slovem
  2. Neberme nic osobně
  3. Nevytvářejme si domněnky
  4. Dělejme vše, jak nejlépe umíme

  A kdo ví, co krásného nás ještě potká. Závěrem opět uvedu příběh, který si z knihy pamatuji.
  Jedna dívka žila celý život s vědomím, že je ošklivá. Vždy, když uviděla svůj odraz, dokázala si obhájit, jak se škaredá. A po přečtění 4 dohod se rozhodla, že už nepotřebuje své sebekritické já. Podívala se do zrcadla a řekla: "Vypadáš skvěle. Miluji tě." Co záleží na tom, jak vypadáme, když nám někdo, koho máme rádi, či dokonce my sami řekne, že vypadáme výborně. Jaký je to krásný den, když se máme rádi.

Žádné komentáře:

Okomentovat