pondělí 26. září 2011

Zaujetí katastrofou aneb bude to tak navěky?

Stejně jako mnoho dalších i mě zasáhla zpráva, že spadl letoun s našimi hokejisty na palubě. A ještě víc mě zasáhlo, když kolegyně prozradila, že jeden z hokejistů po sobě nechal 3 děti. Také mě to přimělo zamyslet se, proč jsme tolik zaujatí katastrofou? Kolik myšlenek dokážeme najednou věnovat něčemu, co bychom si sami v životě nepřáli? Začneme celé hodiny uvažovat o tom, jak bychom reagovali, kdyby se to stalo nám.

Jakou radost asi má člověk, kterému se po katastrofě vrátí nezvěstný blízký? Proč však musí být jistota, že náš manžel, otec nebo kamarád se další den opět objeví, tak hrozivě otřesena, abychom si uvědomili, jak nám na našich blízkých záleží? Proč se nadšeně a plni emocí nevítáme každý den, když přijde manželka z práce? Můžeme si být jistí, že to tak bude na věky?

Napadá mě už jediné. Jestli máme někoho aspoň trochu rádi, dávejme mu/jí to najevo často. Užívejme si jejich společnost a buďme i jim příjemnými společníky.

Žádné komentáře:

Okomentovat