čtvrtek 6. prosince 2012

Clemens Kuby - Zázračné zdraví

Clemens Kuby - Zázračné zdravíSoučasná medicína považuje člověka za stroj, a proto léčí shodné symptomy stejným způsobem. Nehledí už na to, zda nemocný měl oslabený imunitní systém, protože byl vystresovaný z práce, pohádal se s manželkou nebo nemohl zapomenout na smrt někoho blízkého. Penicilin možná eliminuje bacily, ale obranyschopnost zůstane i nadále slabá. 
Clemens Kuby, který sám přežil zlomeninu páteře a přes diagnózu vozíčkáře odešel z nemocnice po svých, radí trochu jiný přístup k našim nemocem a vlastně k jakémukoli problému. Nevzdávejme se pokroků moderní medicíny, ale podívejme se na nemoc jako na vzkaz - poselství našeho těla.

sobota 1. prosince 2012

Pak přijde nějaký blbec, který to neví, a dokáže to!

Kdo věří, že to není možné, často neuspěje
Nedávno jsem byl na koncertě skvělého australského kytaristy, Tommyho Emmanuela. Když přišel na podium a začal hrát, spadla mi brada a další 2 hodiny jsem nechápal, jak dokáže tak úžasně hrát, a užíval jsem si vyjímečné hudební vystoupení. Tommy totiž dokáže zahrát věci, na které jiné kapely potřebují více než jednoho hudebníka. A za tyhle schopnosti vděčí štěstí, lépe řečeno nevědomosti.
Ještě než mu bylo deset, hrál Tommy s bratrem, který po něm chtěl, aby zprostředkoval všechny zvuky v pozadí a bráška mohl vyniknout vepředu. Poslouchali spolu nahrávky a Tommy se postupně učit zahrát to, co slyšel v rádiu. Poté, co po měsících práce dokázal zahrát svůj oblíbený nápěv, se dozvěděl, že píseň ve skutečnosti hrají muzikanti dva. Kdyby to býval věděl, možná by se nikdy nepokusil sám zahrát 2 melodie. 

sobota 24. listopadu 2012

První inspirující video recenze

Na začátku byl nápad, potom spousta práce/legrace a nakonec je tu první Inspirující video recenze. Posuďte sami - Eliyahu Goldratt, the Goal neboli Cíl.

neděle 18. listopadu 2012

Eliyahu Goldratt – Cíl (The Goal)

Eliyahu Goldratt - The Goal, Cíl
Eliahu Goldratt už v osmdesátých letech prosazoval jednoduchou ale mocnou teorii – každý systém má velmi malý a omezený počet míst, která ho brzdí. Tato myšlenka, dnes známá jako Teorie omezení (Theory of Constrains), má obrovský význam dokonce i pro osobní rozvoj. Aby nám ji izraelský vědec trochu přiblížil, napsal v roce 84 příběh ředitele továrny Alexe Roga nazvaný Cíl neboli The Goal.

neděle 4. listopadu 2012

Přednáška Clemense Kubyho

Intuice nám může odhalit pravé bohatství
Městská knihovna v Praze byla poctěna zajímavou návštěvou. Přijel známý německý inspirátor Clemens Kuby, a tak není divu, že za pár dní byly všechny lístky vyprodané. Poté, co se Clemens zázračně uzdravil ze zlomení páteře, zasvětil svůj život schopnostem léčení. A ikdyž se celou přednášku brojil proti lidskému zaujetí rozumem, jeho argumenty byly hodně rozumné. Clemens nám v nich vysvětlil, proč máme být za nemoc rádi, a také, jak se jí rychle zbavit.

čtvrtek 18. října 2012

Oni si zvykli se bít, já zas být zdravý

Zvyk je to, co jsme naučili své podvědomíZadýchaný jsem ztěžka dosedl na střídačku a jen po očku sledoval dění na hřišti. Mezi hlasitými nádechy jsem zaznamenal, že atmosféra na palubovce houstne a za chvíli se dvojice kamarádů ztěžka složila na zem. „
To je divné napadlo mě. Jaktože, když dojde na fauly, pošťuchování nebo bitky, jsou u toho skoro vždy tihleti dva?“ napadlo mě. Odpověď je celkem prostá. Prostě si na to zvykly.
Možná, že se někdy v minulosti dostali do bitky, a nepřešlo je to celý zápas. Přes noc o tom přemýšleli a další den se to stalo znovu. Najednou, nejspíš podvědomě, začali takovéto nepříjemnosti vyhledávat. Mozek si zkrátka zapsal, že k zápasu patří drsné fauly. Kdykoli se teď dostanou na hřiště, chtě nechtě lákají je situace, které zavání potyčkou. 
Přesný opak je jedna moje kolegyně...

neděle 14. října 2012

Dan Brown: Ztracený symbol

Obálka - Dan Brown, Ztracený symbol
Jak se detektivka dostane na stránky Inspirujícího, zajímá vás možná? Odpověď je ale prostá. Dan Brown se totiž snaží odpovědět na základní a zásadní lidské otázky, ale hlavně v napínavém, čtivém trilleru shrnuje co tento web hlásá od svého počátku: "Naše životy si dokážeme utvářet sami."
Ztracený symbol odhaluje kromě famózní architektury a vědeckých pokroků, ke kterým došlo ve Washingtonu i fakt, že mnoho ošklivých či až nechutných věcí, je při maličké změně perspektivy oslavou života a krásy. Robert Langdon, hlavní hrdina knihy, na to naráží, například když zkoumá, jak by video o temných rituálech Svobodných Zednářů zachycující prominentní americké politiky zatřáslo s obyčejnou veřejností:

sobota 13. října 2012

Sto zvířat: zcepenělý mozek

Možná jste mi nevěřili, když jsem psal o selektivním vnímání, ani když jsem představoval koncept, že realitu si vybíráme nebo dokonce vytváříme sami pomocí myšlenkových brýlí. Třeba ale uvěříte hudební skupině Sto zvířat, která vám zazpívá, jak realitu mění nejryzejší z citů - láska.

čtvrtek 4. října 2012

Vera Birkenbihl: Učíme se snadno cizí jazyky

Vera Birkenbihl - Učíme se snadno cizí jazyky
Všichne z nás, kteří se marně znovu a znovu učí nějaký cizí jazyk, možná naštve, že jsme se celý život jazyky učili špatně. Neumíme anglicky, německy nebo rusky proto, že jsme se učili tak, jako kdybychom chtěli kácet stromy lžičkou. Alespoň to tvrdí Vera Birkenbihl ve své knize Učíme se snadno cizí jazyky. A má docela pravdu.
Vera se totiž přes čtvrtstoletí věnuje výzkumu učení ve všech podobách a během seminářů a přednášek objevila mnohá zjednodušení, jak se snadno učit. Stačí látku předložit mozku ve formě, ve které jí snadno přijme a vstřebá. Právě na takovém způsobu výuky je založena i její metoda učení se cizím jazykům.

pondělí 24. září 2012

Zvykněte si na bohatství

Zvyknětě si na bohatství
  Nedávný článek na českém webu dreamlife.cz se představil hned v úvodu zajímavým citátem: „Chcete-li žít bohatý život, osvojte si návyky bohatých. Chcete-li žít šťastný život, osvojte si návyky šťastných.“
Ano, jsou to právě naše návyky, které často rozhodují, jestli budeme úspěšní nebo propadneme. Mnozí z vás si můžou myslet, že návyky jsou ze železa, avšak jako železo se dá roztavit a překovat, i my můžeme změnit své navyknuté chování a vyměnit ho za nový život. Stačí nám k tomu 30 dní. 

sobota 22. září 2012

Jak očekávání ovlivňují naše chování

Očekávání versus výsledky
Už několikrát jsme zde psali o tom, že naše myšlení má vliv na to, jak vnímáme svět. V poslední době jsem zažil hned několik příkladů, jak mé očekávání nebo očekávání mých přátel zásadně ovlivnilo naše činy nebo náladu. Například:
  1. Když čekáme nepříjemnosti, raděj vůbec nejednáme
  2. Děje-li se něco jiného, než-li jsme čekali, jsme naštvaní.

čtvrtek 13. září 2012

Marian Diamond: Inteligenci si budujeme sami

Tahle dáma má na Kalifornské Universitě dvě prvenství, které, jak by se mohlo zdát, se vzájemně vylučují - Marian Diamond je zároveň nejstarší učitelkou, ale její lekce na youtubu vedou tabulky návštěvností mezi videi jedné z nejprestižnější škol na světě.
Marian zasvětila celý život snaze dokázat, že naše inteligence je úzce spjata s prostředím, ve kterém žijeme. Během své dlouhé kariéry se jí podařilo potvrdit, že čím více používáme svůj mozek, tím jsme chytřejší, avšak zvídavost a učení se má pozitivní vliv na naše zdraví.
Pojďme se blíže seznámit s paní, která na své přednášky nosí opravdový lidský mozek ...

sobota 8. září 2012

Terry Goodkind: První čarodějovo pravidlo - lidé jsou hloupí

„Lidé jsou hloupí. Věří, čemu chtějí věřit, protože chtějí, aby to byla pravda, nebo se bojí, že by to pravda mohla být,“ přednáší svým čtenářům autor fantasy David Goodkind hned ve své první knize. A nezbývá, než souhlasit.
Richard Rahl, hlavní postava Prvního čarodějova pravidla, využije této znalosti, když přelstí svého otce, zlého černokněžníka, a přiměje ho otevřít kouzelnou skříňku, která zloducha zahubí. Inteligentní mág a vládce velkého impéria ještě okamžik předtím věděl, že daná skřínka ho zabije, ale nechal se oklamat, protože uvěřil, že jeho potomek je očarován kouzlem pravdomluvnosti.

úterý 28. srpna 2012

Paul Watzlawick - Jak skutečná je skutečnost

obálka knihy Jak skutečná je skutečnost
Po přečtení první kapitoly Watzlawickovi knihy asi nebudeme dojmu, že při komunikaci jen zřídka může dojít k porozumění. Dochází spíše ke konfúzi tedy neporozumění. Na vině zde není mluvčí, který by říkal něco nesrozumitelného, ani posluchač, jenž by měl problém s pochopením, ale mnohými zanedbávaný fakt, že každý si stejnou skutečnost vykládá jinak.
Podívejme se na příklad z poválečného období, kdy američtí vojáci, kteří zůstali nějaký čas v Británii, než se vrátili do vlasti, využívali volný čas k nahánění místních slečen. Brzy ale obě strany osočovali tu druhou z přílišné sexuchtivosti. Podivuhodné je, že jak muži tak ženy považovali opačné pohlaví v aktu namlouvání za příliš agresivní. Způsobila to prostá kulturní konfúze.

úterý 31. července 2012

Buďme sobečtí a obohaťme životy druhých

V Kronikách o Drussovi, jedné ze svých knih, předkládá David Gemmell svým čtenářům příhodu, která otevřela oči jeho knižnímu hrdinovi. Já si myslím, že příběh o osobním obohacení by mohl inspirovat i vás.

Mnich pochybující o svých schopnostech se vypraví najít ducha ženy v nebezpečí, vstoupí do mysli dravého zvířete, válečníka i dobromyslného kapitána, aby pomohl k její záchraně, a když se vrátí do chrámu, opat se ho zeptá: „Jak se cítíš, chlapče?“
„Lépe než za celá léta, otče. Ta dívka je již v bezpečí. A já jsem obohatil její život.“
„Dva životy,“ opravil ho opat. „Obohatil jsi i svůj vlastní.“

čtvrtek 12. července 2012

Nejsem chytrý, jen se nevzdám, než najdu řešení

 Lidé mě někdy chválí a říkají, že jsem chytrý. Já ale vidím, že na tom nejsem nijak líp nebo hůř než ostatní. Můj trik tkví v tom, že se při hledání řešení nevzdávám. Jasně, někdy si dám pauzu, ale nakonec zkoumám jakoukoli záludnou věc tak dlouho, až to nějak vyřeším. Za ta léta se z toho stal tak silný zvyk, že spousta věcí se řeší skoro sama.
 V práci si mě cení, protože dokáži odhalit a vyřešit mnoho problémů, na kterých ostatní se svými schopnostmi selhali. Jsem proto snad chytřejší než oni? Ani náhodou. Málokdo si totiž všímá skutečnosti, že já trávím svým bádáním velmi mnoho času, daleko více, než kolik si mohou dovolit ostatní, a proto se zdá, že je pro ně problém neřešitelný, zatímco já, ho vyřešit dokážu, protože mám jednoduše víc času. A tak zatímco se ostatní věnují běžné práci, já hledám a řeším problémy. Díky tomu jsem poznal zákoutí své práce, která zůstaly ostatním utajeny, a proto řeším nové problémy ještě lehčeji, že se opět zdá, jako bych byl chytřejší něž moji kolegové. To, že by to mnozí z nich zvládli dříve nebo rychleji, se nehodnotí, jelikož jim na to taková chytrá řešení nezbývá čas.

pátek 15. června 2012

Rhonda Byrne - Kouzlo (The Magic)

Obálka Kouzla od Rhondy Byrne
 Nejnovější knížka Rhondy Byrne je snad ještě lepší než přechozí díly Tajemství a Moc. Kouzlo učiní váš život opravdu kouzelný, a přitom je to tak prostě jednoduché. Lidé si o mně myslí, že jsem velký optimista a neustále mám radost, přesto mi Kouzlo otevřelo dveře do úplně nové dimenze každodenního nadšení a život zázrakem jakoby zkrásněl.
 Hlavním motem knihy je Vděčnost. Ve 28 lekcích rozvržených do měsíčního kurzu postupně zabudujete slova díků do všech oblastí vašeho života. Najednou zjistíte, že žijete báječný život a každý den se začnou objevovat nové věci, které jsou naprosto úžasné. Vše vám začne vycházet, a když se náhodou něco nepovede, nevšimnete si toho, protože pro samou vděčnost nebudete mít čas na hádky, zlobu nebo stres. 
 Kouzlo je docela prostá kniha. Pokud se rozhodnete postupovat podle návodu, každý den vám nabídne kurz vděčnosti. Každý den vás čeká jiná oblast života - vztahy, peníze, zdraví, cíle, majetek, přátelé, splněné cíle - a trochu jiný přístup k tomu, jak být vděčný.

neděle 10. června 2012

Uzdravená myška a mluvící kámen


Myška a mluvící kámen
Jednoho dne padla na myšku velká únava, šedé tělíčko se jí rozhořelo horečkou a ani nožky už jí moc pevně nenesly. Sotva vyšla před noru, cítila se vyčerpaná a špitla: „Aj, tělo mě spaluje a není mi dobře.“ Do spíže to měla jen pár kroků, ale cestou si ještě postěžovala: „Nožky mě bolí a celá hořím, ajajaj, to je bolest. A hlava, jak mi jen třeští, to je nepříjemné.“
Pomalu se doplížila k zásobám jídla, ale ani jíst jí nechutnalo. „Zrní mi vůbec nechutná,“ posteskla si. Napila se trochu vody z misky, ale ještě než ji vrátila zpět na stůl, únavou usnula.
Najednou se myška ocitla ve velké jeskyni, že jenom matně viděla vzdálené stěny.
„To je mi podivný sen,“ podivila se, když tu si všimla, že jeskyně není prázdná, jak si zprvu myslela, a uprostřed stojí nějaký podstavec. Když přišla blíž, rozpoznala, že na stojanu sedí velký šedivý balvan.

sobota 9. června 2012

Zákeřná poznámka

"Jirka je hloupej" nebo "Petra se myje jen každý druhý den," zaslechli jste někdy možná podobnou poznámku. Třeba jste Jirku s Petrou ani moc neznali, jenže ta větička vám uvízla v hlavě a vždy když jste na ně narazili, začali jste pozorovat Jirkovy hlouposti a sledovat, jestli je Petra špinavá.

A jelikož co hledáme, to většinou nalezneme, rychle jsme si všimli, že Jirka tu zaváhal v počtech, tamhle klikl blbě a poslal email až na druhý pokus. Petra zase používá silný parfém, to asi aby se nemusela koupat, nebo měla šmouhu na lýtku, protože je zřejmě velké prase.

A tak špatně pochopená poznámka z rozhovoru sledovaného jen napůl ucha a to, že se Petra otřela v garáži o zaparkovanou motorku a Jirka při počtech myslel na večerní rande, způsobilo, že velmi moudrý Jiří a čistotná Péťa získali ve vašich očích úplně jiný obrázek.

Možná si ani neuvědomíme, že takováto drobná odsouzení se odehrají poměrně často, ale dokáží dlouhodobě ovlivňovat náš vztah s druhými. Proto kdykoli k někomu přicházíme a v hlavě nám zní zaslechnutá fráze, zkusme ji otočit, a najít na dané osobě pravý opak toho, co jsme slyšeli. I to se nám totiž většinou podaří. Skutečnost totiž hodně záleží na tom, co od skutečnosti očekáváme.

pondělí 4. června 2012

Clemens Kuby - Léčení, zázrak v nás

Každá událost v našem životě je takový osobní vzkaz - tak by se dala ve zkratce shrnout kniha Clemense Kubyho, jež se zabývá těmi nejnepříjemnějšími vzkazy - nemocemi a zraněními. Když totiž toto poselství pochopíme, vyléčíme se. A že autor Léčení - zázraku v nás, nemluví jen tak do větru značí, že přežil zlomeninu páteře. Stačilo jediné - od základu změnit svůj život.

Clemens Kuby - Léčení, zázrak v nás
Poté, co upadle ze střechy a proletěl bouří, aby se podrobil náročné operaci, otočil Clemens Kuby svůj život o 180°. Pochopil, že úraz byl vzkaz, a on se konečně zaměřil tam, kam měl už před lety. Autor tvrdí, že tak s námi komunikuje naše duše, když neuposlechneme malá varování, přijde větší, až nakonec může dojít k něčemu vážnému. Kdo v duši nevěří, možná přijme, že nás zradit může i naše tělo. Zaplavované stresem, výčitkami a zabíjenými touhami povolí trochu svaly na kluzké střeše a zranění je na světě nebo uvolní imunitní systém a tělo ovládne nemoc. Abychom se vyléčili, musíme tuto zprávu pochopit a udělat v životě změny, které povedou k uzdravení. 
Jenže mi takto k nemocem nepřistupujeme. Bereme je jako nemilou událost, kterou ale klademe za vinu někomu jinému. Může za to studené počasí, nezdravé prostředí, sedavé zaměstnání nebo moucha tse-tse. Ani potom se většinou nezabýváme, proč právě nás postihla nemoc nebo zranění. Jdeme k doktorovi a necháme vše na něm. Kuby to nazývá předat zodpovědnost lékaři. Jenže doktor neví, že toužíme vylézt na Mont Blanc, zatímco každý den z okna autobusu cestou do práce koukáme na Ještěd. Když potom dostaneme zánět do nohy, ještě více můžeme žehrat na zdraví, že teď už se na vrchol Evropy nepodíváme, přičemž by možná stačilo vyrazit na procházku do kopce a mocný imunitní systém našeho těla by zařídil zázrak.
To začal Clemens Kuby zkoumat, když se zotavil ze svého zranění, které lékaři označili za spontální uzdravení. Odjel s filmovým štábem mezi zapomenuté kultury zkoumat jejich zázračný systém léčení. Na cestě do sousední dimenze, jak se autorova další kniha a posléze i film jmenují, odhaluje zákoutí medicíny, které nepoznáme, když na každou bolest hlavy použijeme růžovou tabletku. 
Kniha nabádá, abychom se svým tělem živě komunikovali, tak jak to činí šamani a léčitelé po celém světě.  Každá životní situace nabízí příležitost k sebe-reflexi. Dokonce, i pokud jsme zdraví, životní okolnosti nám nabízí možnost poznat se a nemoci zabránit. Jdete-li navštívit například kurs osobního rozvoje, pan Kuby doporučuje lehce poslouchat a zkoumat, na kterou část kurzu budete reagovat, neboť vaše vlastní pocity vám prozradí mnohem více, než se můžete naučit z tun poznámek, pro jejichž zapisování nebudete mít čas je prozkoumat. Půjdete-li příště na kurz, uvolněte se, poslouchejte nejen učitele, ale i sebe sama. Tak se naučíte, a také zažijete přesně to, co vám měl kurz dát.
A onemocníte-li. Postupujte stejně. Co ve vás nemoc vyvolává za pocity, vzpomínky a touhy? Čím dříve se nemocemi a zraněními začneme zabývat z osobní perspektivy, tím dříve poznáme, co nám tato událost má sdělit. Neznamená to, že nebudeme muset podstoupit operaci nebo vzít lék, ale pokud vzkaz našeho těla pochopíme, udravení přijde rychleji a zotavení se dostaví dříve.


Clemens Kuby je německý spisoval a jeden za zakladatelů strany zelených. Po zranění, kdy zjistil, že se posledních několik let se uzavřel před svými touhami na venkově, se rozhodl změnit od základu svůj život a vyrazil s kamerou do Himalájí a navštívil šamany, léčitele a učitele po celém světě, což popsal v mnoha knihách a vyučuje to i v institutu pro vlastní hojivé procesy.

Kniha: Léčení - zázrak v nás - Heilung, das Wunder in uns

čtvrtek 17. května 2012

Jestliže chci být šťastný, platí pouze TEĎ

Jestliže chci být šťastný, platí pouze teď. Ať leží rušivá příčina v sebevzdálenější minulosti, musím ji poznat teď, abych mohl být šťastný.

Je to docela nenápadná větička, která se objevila v knize Clemense Kubyho nazvané Léčení - zázrak v nás. Uvádí odstavec, který říká, že ať už jsme byli nešťastní z jakéhokoli důvodu, jakkoli dlouho, aniž jsme o tom třeba věděli, každý okamžik máme možnost to změnit. Ať jsme chybu učinili my anebo někdo jiný, ať jsme trpěli nebo utrpení způsobili, jediný moment, kdy si lze odpustit je právě nyní. Nemusíme cestovat v čase, abychom to změnili, stačí situaci přestat vědomě nebo v podvědomí prožívat. A na to je nejlepším lékem odpuštění.

Clemencs Kuby to ve své knize o léčení uvádí jako jednu z velkých příčin onemocnění a souhlasí s názorem některých šamanů, že za každou nemocí stojí problém ve vztazích. Pokud se chceme vyléčit, nezbývá než se pustit do poznávání sama sebe, své duše a komu je třeba odpustit. Více vám určitě poradí kniha Léčení - zázrak v nás, na kterou tu brzy najdete recenzi.

pondělí 14. května 2012

Hypotetický stress - Jsme rozlobení na neexistující situaci

Ještě se nic nestalo, ale mohlo by? Tohle by nemuselo vyjít a naše mysl se již teď horečně zabývá právoplatným rozhořčením. Jenže se zlobíme na neexistující situaci. Že nevíte, o čem mluvím? Mluvím o myšlenkách na nepříznivé okolnosti, které by se mohli stát.

Nedávno jsem třeba koupil poměrně drahé tričko v dárkovém balení. Prodavač na kase sáhl do šuplíku a podal mi zabalenou krabičku. Doma jsem ale zjistil, že k oděvu je připnutý bezpečnostní alarm. A myšlenky se mi najednou rozeběhly jako splašené. "Přijdu do obchodu a oni mi to nebudou chtít sundat. To musíte zpátky na prodejnu, kde jste to koupil (která je na druhém konci města)." To mě docela naštvalo. Budu muset přes půl města, což se mi rozhodně nechtělo. Jenže tahle událost se odehrála jen v mojí mysli. Přesto jsem se rozzlobil a zaplavil tělo stresovými hormony.

Občas, pokud se vydáváme vstříc nebezpečí, může být užitečné připravit se na některé nepříznivé okolnosti. Kolikrát se ale ničíme zcela zbytečně. Kolikrát myslíme na zcela nesmyslné události a představujeme si svou oprávněnou zlobu. Jenže takovou zlost odnášíme jen my sami.

Jen si vzpomeňte, kolikrát jste u zpráv nadávali, když se vláda chystala něco udělat, trenér hodlal nasadit neoblíbeného hráče, nebo mělo pršet. "Já kdybych tam byl, já bych mu ukázal," představovali jste si možná, a radost vám nečinilo jen poctivé vylepšení zákoníku, ale i ponížení pro pana ministra. Jenže on by se mohl bránit a v myšlenkách už vám běhali mafiáni po zahradě a celé divadlo s hypotetickou situací začalo nanovo. Stres však zůstával skutečný.

Takže, až nás zas někdy napadne nějaká nepříznivá okolnost, co by se mohla stát. Třeba, že se na nás bude šéf zlobit. Myslete na něco jiného - třeba na růžového slona. Když už opravdu musíte, přemýšlejte, jak byste danou situaci co nejlépe vyřešili. Anebo se můžete zlostit, na situaci, která nenastala.

Takže ještě jednou: Častokrát ještě k ničemu nedojde a my už se v myšlenkách bráníme, obhajujeme, útočíme, zpochybňujeme a hlavně stresujeme se. "Můžu roztáhnout závěs? Nebude svítit Petře do očí a Richard má přeci tak rád tmu." Hoďte pochybnosti za hlavu. Jestliže máte strach, zeptejte se Petry a Richarda ať můžete všichni sdílet příjemné prostředí. Jestli to neuděláte, můžete se zlobit na tmu v práci, že jste se nezeptali nebo dokonce na své kolegy, kteří o vaší touze po troše světla ani nevěděli. A jestliže vám občas přijde zatěžko komunikovat, přečtěte si i předchozí článek o nenásilné komunikaci. Kniha vám určitě pomůže odhalit, že když se hypoteticky zlobíte na prodavače, který nesundal ochranný chip, je to jen proto, že toužíte mít zakoupené tričko, které lze hned použít.

Takže lidé, nezlobte se. Poučte se a jděte to vyřešit. A jestliže to není ve vaší moci, nebo to pro vás ani není tak důležité, nechte to plavat a běžte raděj potěšit někoho, koho máte rádi.

Foto: sheeron

neděle 8. dubna 2012

Marshall Rosenberg - Nenásilná komunikace (doporučuji!!!)

Kdybych mohl vybrat jednu knihu, kterou bych zařadil na seznam povinné školní četby, byla by to právě Nenásilná komunikace od Marshalla Rosenberga. Dal bych ji na seznam jako jedinou knížku a to každý rok. Rosenberg v ní totiž učí, jak si splnit své potřeby a vyhnout se násilí.
Jako malý se Rosenberg přistěhoval do Detroitu zmítaného rasovými nepokoji a on sám platil za své židovské kořeny. Místo, aby si svojí existenci snažil zajistit silou, rozhodl se zkoumat, co některým lidem umožňuje zachovat si lidskost i nejnepříznivějších podmínkách. Během let studia psychologie, psychiatrické praxe i kurzů své nenásilné komunikace, jež pomáhala ve válečných zónách, na školách i v businessu, vytříbil proces komunikování, který nám umožňuje dosáhnout toho, co chceme a přitom pomoci ostatním získat to, po čem touží oni.
Jde o pět prostých kroků. (kniha to rozděluje na 4, pátý však prostupuje mnoho dalších stránek)
  • Pozorujeme bez soudů, hodnocení a domněnek!
  • Jaké máme ohledně pozorovaného pocity?
  • Jaké se za pocity skrývají potřeby?
  • O co druhé žádáme, aby naše potřeby byly naplněny?
  • Pokud druzí odmítnout naši prosbu, vcítíme se, co jim brání naše potřeby naplnit.
V mžiku se na tyto body podíváme trochu blíže, ještě bych chtěl ale popsat, v čem všem nám může nenásilná komunikace pomoci. Knihu mám totiž celou podtrhanou a mám z ní několik stran výpisek, takže se v ní zřejmě najde pár užitečných odstavců.
Nenásilná komunikace je užitečná v komunikaci s druhými lidmi. Ukazuje způsob mluvení (kterému nás většinou nikde neučili), jenž napomáhá obou stranám uspokojit své potřeby. Nenásilná komunikace se ale hodí i při poznávání sama sebe, dokáže změnit sebekritiku v odhodlání. V dlouholeté praxi najde Rosenberg příklady, kdy nenásilná komunikace pomohla se zdravotními problémy či oprostila člověka od stresu. Nenásilná komunikace se hodí v práci, při výchově dětí i k oživení nudné konverzace. Použijeme ji, když jsme rozhněvaní, a to způsobem, který změní hněv v radost místo, abysme sáhli k pocitům viny, zlobě nebo sebezpytování. To všechno Rosenberg ilustruje desítkami příkladů.
Dobře, už vás nebudu napínat, a povím vám, jak na to. Poradil bych hned běžet a knihu koupit, ale bohužel je momentálně vyprodaná. Ale zpět k nenásilné komunikaci. Podívejte se na následující příklad komunikace a nenásilné komunikace.
Běžná komunikace: „Jsi naprosto nespolehlivý!“
Nenásilná komunikace: „Hodně mě naštvalo, když jsi mi mé věci nevrátil včas, protože jsem je potřeboval dnes půjčit kamarádovi, kterému jsem to slíbil a teď nemůžu svůj slib dodržet. Rád bych tě požádal, abys mi je co nejrychleji donesl.“
Cítíte ten rozdíl. Kromě toho, že nenásilná věta je delší, odhaluje důvody našich pocitů a žádá o čin, který by pomohl naše potřeby naplnit. První věta říká, co si o druhém myslíme (jak ho právě teď hodnotíme), ale už ne proč a jak by to mohl změnit. Já i Rosenberg si myslíme, že za každou naší větou i jednáním jsou naše potřeby. Například pokud chce má partnerka víc pozornosti, než jí dávám, je ubohá a závislá, jestliže ale potřebuji víc náklonnosti já, je rezervovaná a necitlivá. V obou případech jde o naší potřebu pozornosti či náklonnosti.
V prvním kroku nenásilné komunikace pozorujeme, co se děje, aniž hodnotíme. “Poslední 3 dny přišel Petr po jedenácté hodině” versus “Petr chodí pořád pozdě”. Anebo “Včera jsi se na mě neusmála.” versus “Jsi necitlivá.”
V druhém kroku zkoumáme naše pocity ohledně pozorovaného: „To, že Petr přišel poslední tři dny po jedenácté, mě pěkně štve.“
V třetím kroku zkoumáme potřeby, které v nás vyvolávají dané pocity: „To, že Petr přišel poslední tři dny po jedenácté, mě pěkně štve, protože bych rád také chodil až v jedenáct.“ Teď jsme si možná uvědomili, že za naše pocity nemůže Petr, ale naše touha chodit do práce později.
Proto ve čtvrtém kroku naše žádost může směřovat na šéfa: „Šéfe, rád bych chodil do práce až na jedenáctou. Odvedu pak lepší práci.“ Nebo na Petra: „Prosím tě, Petře, jak jsi dokázal, že můžeš chodit do práce po jedenácté hodině?“
To jsou základní 4 části nenásilné komunikace, avšak velká část knihy se věnuje kromě nenásilného vyjadřování i nenásilnému přijímání cizích slov. Často nás totiž něco urazí nebo naštve a mi pak máme několik možností. Můžeme zaútočit a zpochybnit autoritu druhého toto nám říkat, můžeme se bránit a tvrdit, že tak to není, anebo použijeme nenásilnou komunikaci - buď vyjádříme své pocity a potřeby anebo se snažíme zjistit, jaké pocity a potřeby se skrývají za výroky druhé strany.
Kniha je vyjímečná i v tom, že obsahuje poměrně málo cvičení, za to ke všemu najdeme příklad běžné i nenásilné komunikace a sami si rychle můžeme utvořit závěr, kterou z nich je výhodnější používat. Pokud toužíme po rozporech, je to komunikace, kterou se většina z nás naučila během života, jestliže ale chceme dosáhnout splnění našich přání (potřeb), je to rozhodně nenásilná komunikace. Bohužel její praktikování není otázkou "prostě jdu a udělám to." U většiny z nás to bude vyžadovat trochu tréninku, ale věřím, že každá nenásilná komunikace se stokrát vyplatí.
V poslední kapitole Rosenberg radí, jak nenásilně děkovat. Věty typu: "Byl jsi fakt dobrý," jsou sice pochvalou, ale pořád je to jen hodnocení, ze kterého není zřejmé, co nás tolik potěšilo. Nenásilné ocenění ozřejmuje, jaké naše potřeby byly naplněny a jaké příjemné pocity se s tím pojí. Sám jsem to zkusil v práci, a to pouze emailem, přesto jsem dostal velice pěknou odpověď, že daná si mého ocenění sama velmi cení.
Takže pane Rosenbergu, děkuji vám za tuto skvělou publikaci. Jsem tak nějak klidnější, když jsem si ji přečetl, protože jsem potřeboval vědět, že všichni lidé můžou udělat ze světa krásné místo, a také jsem se dozvěděl jak si snadněji naplnit mé vlastní potřeby. Nenásilná komunikace je tím druhem jednání s lidmi i se sebou samými, který, věřím, nám to umožní. Děkuji, že jste mě naučil vyměnit slovíčko “musím“, za “chci“, a to i v takových věcech, jako je vstávání do práce, protože jsem si uvědomil, že mám možnost volby, že chodím do práce mimo jiné kvůli výdělku, ne protože musím, a mohu se tak zaměřit i na jiné možnosti, které by mi výdělek mohli přinést. Děkuji nenásilné komunikaci, že mě naučila, že mám celou škálu pocitů a potřeb, a pokud se necítím skvěle, můžu hledat potřeby, jež chci naplnit a pustit se do toho, místo abych se dál jen cítil blbě.

English Review - NonViolent/Compassionate Communication

Marshall Rosenberg Ph.D. je americký psycholog a zakladatel Centra pro nenásilnou komunikaci. V roce 43, kdy zažil na vlastní kůži, rasové nepokoje, které si vyžádali desítky životů, začal zkoumat, jak si lidé mohou život obohatit, namísto vytváření nespokojenosti. Výsledkem jeho praxe i činnosti jsou způsoby, jak naplnit potřeby všech a vyřešit konflikty s druhými i se sebou samými, prostě, jak dosáhnout na světě více radosti. Že to lze ukázal nespočetněkrát při komunikaci s gangy, vojáky ale i na školách a ve firmách.

Ukázka z Nenásilné komunikace - Marshall Rosenberg (MB) mluví s vězněm jménem John odsouzeným za vraždu:
John: „Před třemi týdny jsem o něco požádal vězeňské úředníky a oni na moji žádost ještě nereagovali.“
MB: „Když se tedy toto děje, kvůli čemu máš vztek?“
John: „Vždyť ti to říkám! Neodpověděli na moji žádost!“
MB: „Počkej. Místo, abys říkal 'Mám vztek, protože oni...', zastav se a uvědom si, co si uvnitř říkáš, že máš tak velký vztek.“
John: „Nic si neříkám.“
MB: „Zabrzdi, zklidni se, jenom naslouchej, co se uvnitř tebe děje.“
John: (Chvíli tiše přemítal a potom promluvil.) „Říkám si, že jim na lidech vůbec nezáleží, je to banda studenejch, křiváckejch byrokratů, který nemaj páru o nikom kromě sebe! Je to fakt banda ...“
MB: „Díky, to stačí. Teď víš, proč máš vztek - je to kvůli tomuhle způsobu myšlení.“
John: „Ale, co je na tom špatnýho, takhle přemejšlet?“
MB: „Neříkám, že je něco špatnýho na tom takhle přemejšlet. Vždyť si všimni, kdybych říkal, že je s tebou něco v nepořádku, protože takhle přemejšlíš, přemejšlel bych já stejným způsobem o tobě. Neříkám, že je chyba soudit lidi, říkat jim křivácký byrokrati nebo označovat jejich chování za bezohledný a sobecký. Ale je to tenhle tvůj způsob myšlení, kvůli kterýmu máš takový vztek. Zaměř svou pozornost na to, co potřebuješ: Co v týhle situaci potřebuješ?
John: (Po dlouhé odmlce) „Marshalle, já potřebuju ten výcvik, o kterej jsem žádal. Jinak jsem si jistej, jako že tu sedím, že až se odsud dostanu, brzo se sem vrátím zpátky.“
MB: „Teď když ses zaměřil na to, co potřebuješ, jak ti je?“
John: „Mám strach.“
MB: „Teď se zkus vžít do role vězeňskýho úředníka. Budu mít jako vězeň větší šanci, že dostanu, co potřebuju, když za tebou přijdou a řeknu: Hele, vážně ten výcvik potřebuju, a bojím se, co se stane, jestli když se na něj nedostanu ... nebo když se na tebe obrátím s tím, že se na tebe budu dívat jako na křiváckýho byrokrata? I když to neřeknu nahlas, moje oči tyhle myšlenky prozradí. V kterým případě je pravděpodobnější, že dostanu, co potřebuju?“
(John se upřeně díval do země a mlčel)
MB: „Hej, kámo, co se děje?“
John: „Nechni o tom mluvit.“
Za tři hodiny za mnou John přišel a řekl: „Marshalle, kéž bys mě byl naučil to, co dnes ráno, před dvěma roky. Nemusel jsem zabít svýho nejlepšího kamaráda.“

neděle 1. dubna 2012

Dokonalá slast

Myslíte si, že abyste zažili něco úžasně vyjímečného, musí do vašeho života přijít ideální partner či skupina dokonalých lidí, kteří vám dokáží dopřát neskutečnou slast. Jestli vám jde o toto, můžu vám do 24 hodin dopřát slast, jakou jste už určitě zažili, a v ten moment to byl nejsilnější zážitek, na který jste pravděpodobně do druhého dne zapomněli.

O čem že to píši? Přečtěte si následující vtip a pochopíte:

Indiánský náčelník zajme 3 muže - Itala, Francouze a Čecha - a řekne jim, že pokud mu dopřejí slast, jakou dosud nezažil, nechá je jít, jinak že je skalpují. Ital tedy připraví lahev skvělého vína. Náčelník se napije a praví, že je vskutku jedinečné, ale takovou slast zná, a Itala odváží k mučícímu kůlu. Francouz servíruje skvělé sýry a koňak a náčelník si to opět pochvaluje, ale slast z dobrého jídla a pití mu není cizí a i Francouz je odváděn pryč. Čech načepuje ze svého soudku plzeňské pivo a nechá náčelníka napít se. Náčelník pokyvuje, ale Čech mu skočí do řeči, že to ještě není ono. Vypijí tři piva a náčelník se zvedá, že půjde na záchod, ale Čech ho zastaví, že si dají ještě další. Po pěti už to náčelník nevydrží a utíká se vyčůrat. Opravdu vyjímečná slast pochvaluje si po návratu a nechá Čecha jít.

Každý den si můžete dopřát nějakou slast, jestliže nenaplníte některou ze základních potřeb - hlad, žízeň, odpočinek. Když to přepísknete se sportem, slastně se uložíte k odpočinku. Jestliže jste málo spali, uleháte s nadšením. Vyprahlému voda chutná jako nápoj bohů a hladovému je jakékoli jídlo královskou večeří.

Extrémní podmínky přináší i extrémní odměnu, a neméně úžasné věci zřejmě leží jen kousek za hranicí průměrnosti.

středa 28. března 2012

Veliká radost

Byli jste v poslední době nadšení, až jste se tetelili blahem? Asi jako malé dítě, když dostane zajímavou hračku? Že ne. A přitom to není tak obtížné. Člověku totiž dělá radost mnoho věcí.

Velmi často přichází radost s něčím novým. Já jsem si nedávno pořídil fotoaparát a cestou domů jsem střílel jeden snímek za druhým. Zajímalo mě, jak se vydařili, ale naplněn radostí jsem si ještě zacvičil s obrovským elánem, abych nechal napětí ještě více gradovat. Byl bych schopný celý den a celou noc běhat a fotit, takovou jsem z toho měl radost.

Nadšení ale nemusí pramenit pouze z věcí, které jste chtěli nebo na které jste se těšili. Jakmile se vám něco podaří, zejména to, co dříve nešlo, dostaví se většinou opojný pocit. Zvládnutý prvek hry na kytaru, golfový úder nebo dokončený článek či počítačový program nabije člověka takovým množstvím energie, že by dokázal hory přenést.

Co mají tyto radostné stavy společného? To, že děláme něco nového. O něco se snažíme, a když se to povede, jsme veselí. Po něčem toužíme, a když to máme v rukou, jsme plní nadšení. I věc, kterou jsme třeba nečekali, ale je pro nás nová, nás dokáže zaujmout. Cokoli, co nás přiměje, pohnout se z místa působí radost. (viz také Bůh nemá rád stagnaci)

Takže pokud právě nejste veselí, plní energie a nadšení do života, vemte do ruky něco nového, zvedněte se a jděte udělat věc, kterou jste dosud nezkusili a uvidíte, jak se vám všední den oživí.

neděle 25. března 2012

Thomas Moore: Život je hra na osmnáct jamek

Golf, je podobně jako život, hra, při které se přes překážky dostáváme k cíli. Život je ale každý den jiný, a proto jako dvě golfové hry nejsou stejné, tak i osmnáct povídek amerického psychologa Thomase Moora je každá z jiného soudku. Některé jsou mystickým příběhem s duchovním poselstvím, jiné jsou přesným sledem rad, jak pomocí golfu zlepšit své manželství nebo práci. V golfové knize Thomase Moora nikdy nevíte, co vás na další jamce čeká.

Kniha začíná v mysteriózním duchu a úvodní kapitoly mě tolik nezaujaly, dokonce trochu pozdržely mé čtení. Přestat číst by ale byla chyba, protože na osmé jamce, promiňte, samozřejmě že v osmé kapitole to začalo být hodně zajímavé. Vás pravděpodobně zaujme jiný kousek knihy, ale myslím, že mezi osmnácti kapitolami si každý najde tu svou.

Autor je psycholog, takže spousta postav v knize připomíná blázny, a mnohé příběhy jsou lehce šílené. Každý ale přináší nějaké poselství. Na tajuplném Irském hřišti se střetáváme s osobními démony, zatímco mimozemšťané vidí v golfu hru přinášející mír. Plno postav najde v knize samo sebe, čímž se zázračně zlepší i jejich žití, zatímco jinde autor radí zbytečně nedumat a prostě to udělat. Všechno spolu nakonec souvisí, a když dokážete odpálit dobrý míč, zvládnete určitě také zlepšit svůj milostný nebo pracovní život.

Z mnoha poselství, které knížka nabízí, bych rád zdůraznil dvě: Buďte sami sebou a není nutné se obhajovat. Každý jsme jedinečná bytost, ale snažíme se zapadnout do nějakého průměrného jednání, a protože se nám zdá, že naše excesy společnost netoleruje, nutíme se obhajovat. Jak Thomas Moore v golfové nadsázce ukazuje, kdo získá sebevědomí, nebojí se jít svou cestou a už se ani nenutí obhajovat každý svůj krok.

Stejně jako v golfu je nejdůležitější jamka i v našich životech je důležité nepřestat hrát směrem k cíli a nezastavit se kvůli nějaké drobnosti na hřišti. Přesto nás vždy čeká jamka další, takže si cestu po hřišti užívejme. Jen nezapomeňme, že se snažíme dostat do jamky a i když prohledáváme trávu, abychom našli míček, nebo se kocháme rostlým parkem, náš cíl nás pořád očekává.

Golfová knížka o životě nabízí lehké a zábavné čtení plné (nejen golfového) humoru. Pronikneme do hry i do závislosti na ní a pro pozorné čtenáře v ní čeká mnoho poučení a nápadů, jak žít spokojeněji.


Thomas Moore vystudoval hudbu a náboženství, dlouho se živil jako psychoterapeut. Po úspěchu jeho Knihy o duši se vydal na dráhu spisovatele a pořádá pravidelné kurzy, které radí jak zlepšit svůj život. Také vydává blog: The Barque

čtvrtek 22. března 2012

Když spěchám, tak mi určitě něco uteče aneb slovutný hudebník

Někdy si stěžujeme, že nemáme dost příležitostí. „Jirka to sice dokázal, ale Jirka má taky ...,“ a začneme vyjmenovávat detaily, proč by to Jiřímu mělo jít a nám ne. Kolikrát, když víme, co máme udělat, brzdí nás strach, o to horší to je, pokud ani nepoznáme svou příležitost.

Před pár lety proto deník The Washington Post vyzkoušel, jak jsou lidé pozorní vůči tomu, co se kolem nich děje. Požádali prvotřídního houslistu Joshuu Bella, aby tři čtvrtě hodiny hrál při vstupu do metra. Za tu dobu kolem prošlo 1097 lidí, kteří měli možnost slyšet jeho excelentní hru za housle z roku 1713 z dílny Antonia Stradivariho v ceně milionů dolarů. Celá redakce napjatě čekala, co se stane.

Leonard Slatkin, dirigent národního symfonického orchestru, si myslel, že Joshuova hra určitě přiláká houf obdivovatelů. Sami organizátoři se báli, že se koncert rychle rozkřikne a vestibul metra zaplaví davy lidí. Ti všichni byli překvapeni.

Joshua si nevybral nějaké běžné odrhovačky, které by přilákaly posluchače na známé tóny, ale zahrál skvosty klasické hudby. Začal Bachovou partitou v D-mol a hrál naplno, jeho tělo se hýbalo spolu s hudbou. A co na to diváci?


Až po třech minutách se jeden z nich otočil, jen aby rychle pokračoval v cestě do práce. Nakonec z tisícíhlavého davu jen 27 lidí sáhlo do kapsy pro drobné, někteří z nich ale ani nezastavili, aby si poslechli hudbu. Po šesti minutách se o zeď opírá projektový manažer, jehož žánrem je rock, a neustále sleduje mobil, zda má ještě čas na pár tónů, pak utíká do práce. Několik lidí rozpozná výborného hudebníka, a to včetně Brazilky, která ve stanici leští boty. „Byl to první hudebník, na kterého jsem nezavolala policii. V tom hluku se špatně pracuje, protože neslyším své zákazníky, ale tenhle byl dost dobrý,“ popisuje Edna Joshuovo vystoupení. Když už se někdo zastaví, jsou to většinou děti, bohužel jejich milující rodiče je rychle odtáhnou pryč. Nakonec kromě rockera a leštičky zaujalo Bellovo vystoupení jen pár lidí, většinou amatérských houslistů a paní, která před týdnem seděla v předních řadách na koncertě. Většina lidí hudbu pořádně ani nevnímala, stejně jako J.T. Tillman, jehož prioritou bylo vsadit Lotto.

Co Bella nejvíc překvapilo, když později shlédl své video, byl fakt, že pro většinu lidí zůstal neviditelný. „Je to s podivem, protože housle jsou dost hlučný nástroj. Ti lidé přesto vypadali, že mě vůbec nevnímají.“

A co říci závěrem? Pokud si pořád myslíte, že nemáte v životě moc času a musíte neustále někam pospíchat, možná stojí za to se zamyslet, jaký je vlastně váš cíl. Jestli se chcete dostat do koncertní síně, třeba stačí místo uhánění do práce na chvíli zastavit v metru. Okolo nás se totiž děje víc věcí než tušíme.


Zahrané skladny: Bach: partita v D-mol, Schubert: Ave Maria, Manuel Ponce: Estrellita, jedna skladba od Julese Masseneta, Bachova gavotta a ještě jedna partita.


Zdroj: The Washington Post - Perly před snídaní

sobota 17. března 2012

Einsteinových deset lekcí

Albert Einstein je snad nejvýznamnějším fyzikem celé historie, přesto byl obyčejným člověkem. Na škole si nevedl příliš dobře, aby posléze obrátit svět oborů, z nichž dostával pětky, naruby. Jak to dokázal, vám možná odhalí moudrosti z blogu, který jsem našel díky blogu dalšího významného myslitele Paula Coelha. Chtěl bych vám je tady pře(d)ložit:

Buď zvědavý

„Nemám žádný zvláštní talent. Jsem pouze vášnivě zvědavý.“ - Čiň, jak tě zvědavost vede, a dojdeš v životě štěstí.

Vytrvalost nad zlato

„Nejsem o nic chytřejší, než ostatní. Věnuji se jen problémům o něco déle.“ - Jako poštovní známka zůstane se svou zásilkou až do cíle, tak i ten kdo vydrží jít za svým snem, tak ho dosáhne.

Zaměř se na současnou chvíli

„Muž, který dokáže bezpečně řídit, když líbá krásnou dívku, prostě nelíbá naplno.“ - Dokážete jakoukoli věc! Všechno najednou ale ne.

Představivost je mocná

„Představivost je všemocná. Je to upoutávka na přicházející životní krásy. Představivost je daleko důležitější nežli znalosti.“ - Pravým znakem inteligence je představivost, ne znalosti.

Chybujte!

„Kdo nikdy neudělal chybu, nikdy nezkusil nic nového.“ - Chybovat neznamená selhat. Chyby nás naučí napříště uspět, být lepší, rychlejší, chytřejší. Proto chcete-li zažít úspěch, chybujte o sto šest!

Žijte v přítomnosti

„Nepřemýšlím o budoucnosti, ta přijde až příliš brzy.“ - Budoucnost lze ovlivnit jedině nyní. Nad budoucností nebo minulostí nemáme moc, avšak svou budoucnost určujeme tím, co činíme právě teď. Celý život neexistuje jiný okamžik než přítomnost.

Vytvářejte hodnoty

„Neusilujte o úspěch, ale abyste něco vytvořili.“ - Neztrácejte čas snažením o úspěch. Poznejte svůj talent a rozdávejte se naplno. Úspěch se najednou dostaví sám.

Neopakujte se

„Jen blázen může očekávat, že když dokola činí to samé, dostaví se rozličné výsledky.“ - Jestliže chcete změnit život, musíte se změnit vy sami. Do jaké míry změníte své myšlenky i své činy, tak se změní i vaše žití.

Znalosti pramení ze zkušenosti

„Informace není znalost. Jediným zdrojem znalosti je vyzkoušet si to.“ - Neschovávejte se za spekulace a diskutování, vyrazte do světa a udělejte to.

Poznejte pravidla a pak hrajte co nejlépe

„Musíte poznat pravidla hry, ale potom hrajte, jak nejlépe umíte.“ - Tomuhle úplně nevěřím. Asi proto co sám Einstein dokázal - Věc je nemožná, než přijde nějaký blbec, který to neví, a dokáže to. Tak například fenomenální kytarista Tommy Emmanuel se Na plovárně svěří Markovi Ebenovi, jak v deseti letech nevěděl, že píseň hrají dva kytaristi, a tak usilovně cvičil, až se jí naučil hrát sám. George Dantzig zase vyřešil jeden z neověřených teorémů statistiky, když si myslel, že jde o domácí úkol, neboť přišel do hodiny pozdě. Ještě se učiteli omlouval, že mu řešení trvalo tak dlouho.

Takže se nechme inspirovat Einsteinem a dalšími lidmi, kteří se vášnivě věnovali tomu, co je baví, a změnili svět nebo alespoň sami sebe.

neděle 11. března 2012

William Whitecloud - Mágova cesta

Co kdybych vám řekl, že používáme mysl špatně? Magie čeká jen kousek za hranicí běžné reality, aby nám umožnila žít život, po jakém toužíme. Přesně o tom pojednává kniha Williama Whiteclouda, která čtenáři umožní objevit v sobě mága - rozuměj někoho, kdo dosáhne v životě, cokoli si usmyslí.

První kapitola nalézá Marka Valeho na hodině golfu, který upřímně nesnáší. Štve ho, že se mu nikdy nepovede ani zpoloviny splnit šílené nároky golfových trenérů, aby dosáhl perfektního odpalu. Ale Steve Addington není obyčejný učitel, a je mu celkem jedno, jak Mark hraje. Zajímá ho ale, co Mark chce? A tím je odpal. Proto Steve Markovi radí, ať se soustředí na letící míček a máchne holí, jak jen ho napadne. Ať se soustředí na CÍL.

A o tom je vlastně celá kniha. Mágova cesta vypráví, že důležité je mířit na cíl, a důvěřovat naší přirozené schopnosti, že se postará o zbytek. Je totiž tolik detailů, které se můžou pokazit, tolik věcí, na které je třeba se soustředit, že vědomá mysl to nemá šanci zvládnout. Přesto to člověk dokáže. Pokud zaměříme mysl na cíl, ona sama si už začne lámat hlavu s tím, jak to udělat, a my jen odpálíme míček. Je to taková hra.

Mark, kterému se podaří několik magických odpalů, ale brzy narazí na hradbu, která často stojí mezi námi a naší přirozenou schopností. Jsou to DOMNĚNKY. Během celého života si jich vytvoříme požehnaně. Domníváme se, že něco jde, a jiné věci zase nejsou možné. To zas reflektují naše emoce. Máme strach, když děláme něco, o čem věříme, že je obtížné či nemožné. To je pěkně vidět v okamžiku, kdy chceme udělat něco nevyzkoušeného a nového - tehdy se o výsledek samozřejmě obáváme. Většinou, stejně jako při golfovém odpalu, nejde o to, zda to skutečně jde, ale zda si věříme, že to dokážeme.

Domněnky ovlivňují myšlenky a pocity každého. Pokud toto pochopíme, nemusíme se obávat, že ostatní se nás snaží záludně zničit. Každá bytost včetně nás samých to s námi myslí dobře, jen občas uvízli v domněnkovém světě. Pokud se nám podaří se oprostit od soudů při jednání s druhými a chováme-li se sami podle naší nejlepší přirozenosti, myslíme-li na cíl - dobře spolu vycházet -, přesto můžeme narazit. Nás vzor nutně ostatní přesvědčí a i oni začnou jednat podle svého srdce a nenechají se tolik ovládat domněnkami, avšak lidé se nemění hned, takže nám se může nějakou dobu zdát, že se nás cíl neplní.

Srdce je totiž alternativou domněnkám. Když se oprostíme od strachů a soudů co je možné a co ne, zůstane pouze naše přirozená touha. Pokud se jí necháme vést, nemůžeme chybit. Je to jako když v baru chceme oslovit svou budoucí manželku. Také jsme napjatí, cítíme se zranitelní, protože nevíme, zda nás odmítne nebo začneme zajímavý vztah. Ta touha ale vychází ze srdce. A nemusí vždy jít jen o lásku. Občas chceme oslovit někoho, aby nám předal znalosti. Někdy chceme zkusit něco drahého nebo nebezpečného. Můžeme toužit začít něco nového. To všechno nám radí srdce, avšak také domněnky, které se nás snaží svést z cesty za naším pravým cílem. I v tomto případě rozdává William Whitecloud na stránkách Mágovy cesty pár cenných rad, jak najít své srdce.

Já sám jsem magii z knihy hned využil při úplně obyčejném hraní hry na mobilu. Cíl byl dohrát několik kol s maximálním počtem bodů, než dojedu do své stanice. A samozřejmě, že se to povedlo. Nejenže už mi nepřišlo, že jen tak bezdůvodně zabíjím čas, avšak neodradilo mě, ani když se mi nepovedlo sesbírat potřebné hvězdičky na obrazovce na první, druhý, ale ani desátý pokus. Během asi minuty jsem byl v daném kole takový expert, že jsem mohl skoro poslepu přesouvat požadovaný objekt na herní ploše, a ten bezpečně proplouval kolem nástrah točících se bodců a ohnivých pastí. Vůbec jsem nemyslel na to, že musím fukarem vyslat bonbon přes obrazovku zrovna v moment, kdy drtící zuby jsou otočené na 320°. V mé mysli zářily jen sesbírané hvězdičky. A povedlo se.

Whitecloud občas představuje dosti nezvyklé věci, jak nám dokázat, že člověk dokáže cokoli. V celku jeho kniha ale rozhodně stojí za přečtení, protože nám dokáže otevřít dveře, který by rozhodně neměli zůstat zavřené.

středa 7. března 2012

Nová knížka od Rhondy Byrne - Magie

Rhodna Byrne autorka úspěšných knih Tajemství a Moc se 6. března 2012 opět připomněla čtenářům. Vyšla její další publikace nazvaná The Magic. U nás vyjde pod jménem Kouzlo už začátkem února.
Úvodní kapitolu v angličtině si již můžete přečíst na: stránkách The Secret. Recenzi potom tady na Inspirujícím - Recenze na Kouzlo od Rhodny Byrne.

neděle 4. března 2012

Mindmovies: Hawaiská inspirace

V jedné z mnoho epizod na serveru Mindmovies (v angličtině) zamíříme na Hawaii na setkání s zajímavou dvojicí Deenou a Lannym. Oba mají společné, že se v životě museli protloukat, až dokud nezměnili pohled na svět a dnes bydlí na pobřeží oceánu v nádherném domě.

„Nejdřív jsem pracovala pro peníze, ale nikdy to nefungovalo. Pak jsem začala pracovat, abych přinesla ostatním něco navíc, a najednou přišli peníze jakoby mimochodem,“ vzpomíná Deena na dobu před deseti lety, kdy jako svobodná matka zažívala těžké chvíle.

„I já jsem se kdysi snažil z každé situace získat něco pro sebe,“ souhlasí Deenin manžel Lanny, „potom jsem ale zkusil (podle pravidla zanechat každého o trochu lepšího, než když jsme se potkali) lidem, se kterými jsem se setkal, alespoň trochu zlepšit život. Nějak přispět. Postupně se z toho stal zvyk.“

Deena a Lanny dnes vedou úspěšnou společnost, která pomáhá mnoha lidem. Začali obchodováním na eBayi a dnes mají milionové obraty. Když se jich zeptáte, co by doporučili, abychom si zpříjemnili i náš život, říkají: „Zbytečně na sebe netlačte, nevystavujte se velkému stresu, naopak dělejte jen věci, které mají největší užitek pro všechny zúčastněné. Pokud jste v situaci, kdy se vám nic nedaří, cestou ven je začít prospívat druhým. Přestaneme se totiž zaměřovat na své trable a začneme dělat něco užitečného a nápomocného, což nám pomůže cítit se lépe. Pak už to jde samo.“

A závěrečná rada zní. "Rozhodněte se pro to, co je vaší horoucí vášní, a jděte do toho naplno. Prostě dělejte to, co vás ohromně baví. Nepřemýšlejte jak, nějaký způsob se vždy (někdy až zázračně) objeví, hlavně začněte jednat."

Pokud vás zajímá víc, co Deena a Lanny nabízí, podívejte se sem - deenamorton.com.

Foto: benefit of hindsight

středa 29. února 2012

29. února - Jsem rád, tam kde jsem

29. února je vyjímečný den. Přichází jen jednou za 4 roky. A tuhle chybu dělá někdy každý z nás. Čekáme, až přijde něco vyjímečného, myslíme si, že dneska ještě okolnosti nejsou ideální, a potom se nám stane, že propásneme čekáním půlku života.

Mám jednoho vyjímečného kamaráda, který podle mého dokáže žít život naplno. Nedávno se nám svěřil s jedním z tajemství své spokojenosti. "Já jsem vždycky rád, tam kde jsem," prozradil. "Nikdy se netěším, že musím odjet. Tady bych klidně zůstal třeba měsíc, ale až večer budu zpátky doma, tak se mi bude líbit tam," doplnil ještě, jak to dělá, že je na každém místě spokojený.

Samozřejmě by to šlo i naopak. V práci se celý rok těšíme na dovolenou, aby nás pak cestovní horečka, zkažené počasí a hádky s partnerem přiměly toužit po pracovním klidu. Přes týden se můžeme těšit na víkend, jen aby nás nadmíra zábavy i pití vehnaly do náruče sebezpytu po celou neděli. Myslím, že je daleko lepší, si vždy naplno užívat místa, kde jsme a nemyslet na jiné věci.

A my, kteří nemáme náturu být šťastní kdekoli jsme, zkusme aspoň předstírat. Představujme si, jaké by to bylo, kdyby se nám tady líbilo. Když si budeme představovat dostatečně dlouho, zapomeneme, že jde o představu, a najednou budeme rádi, ať už budeme v práci nebo na zábavě. Představivost je totiž takové malé kouzlo, jak ošálit svou kritickou mysl, která by mohla chtít na modrém nebi hledat šedé mraky.

Foto: Iselines

čtvrtek 23. února 2012

Eugen Herrigel: Zen a umění lukostřelby

Německý filosof přijíždí na počátku minulého století do Japonska a je fascinován místními uměními. Lukostřelba, stejně jako šerm, tanec, kaligrafie či aranžování květin, tu neslouží jako systém boje či krasopis, pomáhají však studentovi dosáhnout osvícení.

Na četbu celkem náročná kniha Eugena Herrigela vypráví právě, jak se on sám dostal na duchovní cestu lukostřelby. Veden japonským mistrem poznává, že střílení neslouží k zasažení protivníka či terče, ale je soubojem střelce se sebou samým. A i na tento souboj musí lukostřelec zapomenout, pokud má dosáhnout okamžiku, kdy již nestřílí on, ale skrze luk i jeho tělo střílí duchovní síla. Takový výstřel potom on sám vnímá jako mistrovský a diváci žasnou nad jeho silou a přesností.

Celou krátkou knihou Zen a umění lukostřelby se nese motiv oproštění se od sebe samého, aby náš výstřel byl hladký, jako když z listu spadne sníh. Toho nelze dosáhnout nějakým vysvětlováním, a tak mistr nechává žáka zkoušet, jen mu ukazuje cestu, kterou si každý musí projít sám.

Herrigelova kniha o Zenu dodá každému pár rad k zamyšlení, jak zlepšit svůj život, avšak musím přiznat, že celý příběh jsem v jednom kuse přečíst nedokázal. Kniha navozuje duchovní cestu skrze umění nebo bojový sport. V dnešní době se mi ale výborně zamlouvá golf, kde ty nejlepší údery přichází, když zapomeneme přemýšlet a tělo je jen nástroj pro zvednutí hole, přičemž ideální úder se zahraje sám.

Nejlépe popsaná technika v knize je zřejmě ta, která provází čtenáře dýcháním, jež se podobá dechovému cyklu jogínů. Druhá polovina potom vysvětluje jaký význam má oproštění od sebe sama.


Eugen Herrigel byl německý filosof, který pět let učil v Japonsku, kde se věnoval tradiční japonské lukostřelbě - Kyūdō. Po svém návratu do Evropy představil Zen mnoha čtenářům a posluchačům filosofických přednášek.

Kniha: Zen a umění lukostřelby - Zen in the Art of Archery

úterý 14. února 2012

Pravda je relativní

Když mravenec potká žábu, žasne: "Ó jak je veliká." Jestliže se ale střetne s žábou slon, podiví se leda nad jejími malými rozměry. I mezi lidmi jsou stejné situace vnímány různě. Partner, kterého vídáme každý den, není pokaždé stejný. V den prémií po oslavě s kolegy je manželka svůdná a sexy, ale když nás šéf naštval, bude ta baba určitě ještě otravovat s večeří v restauraci. Po dalších prémiích nás může zaujmout jiná kolegyně, a to začnou manželčiny nepříjemné vlastnosti přímo tlouct do očí. Jak nás ale nová láska odbije, stane se zas naše družka tou nejúžasnější ženou na světě. Ta osoba zůstává prakticky stejná, přesto pravda, jaká je, se hodně mění.

Vše, co se děje, je totiž relativní, jelikož vše nejprve projde filtrem našeho vnímání. To, co se stalo, prožírají ještě díry v paměti a myšlenky, které si okolo starých událostí v čase upředeme. Každý nahlíží na zážitky svého života skrze léta zkušeností a asi jen malé děti dokáží žít autenticky. Proto se také nejčastěji od dětí dozvíme krutou pravdu, když řeknou: "Při těle? Teta Marta je pěkně tlustá." Jejímu mladému milenci, ale teta Marta může přijít velmi atraktivní. Láska nás často nutí hledat v lidech jen to nejlepší, a zamilovaný přehlíží stránky, které ostatním můžou přijít nepříjemné.

Možná jste se setkali se situací, kdy někdo, kdo situaci vůbec nezažil, tvrdí: „Ale tak to přeci nebylo.“ Každý si totiž dokáže vytvořit svou pravdu nehledě na to, zda to vůbec sám zažil. Marshall Rosenberg napsal velmi pěknou knihu o našem vnímání a kterakž ovlivňuje mezilidské dorozumívání - “Nenásilná komunikace”. Rosenberg v knize radí oprostit se při popisu situací od emocí a vlastní interpretace. Místo: „Jirka je blbeček, pěkně mě rozzlobil,“ radí Nenásilná komunikace popsat skutečnou situaci a naše pocity z ní plynoucí. „Seděla jsem v lavici a Jirka po mě hodil smrdutou mokrou houbu. Pošpinil mi tak mé oblíbené šaty. Proto jsem rozzlobená“ Při takovém popisu skutečnosti vycházíme z událostí, ze kterých plynou naše pocity a za našimi pocity se obvykle skrývá nějaká osobní potřeba. V tomto případě by to mohla být touha být hezky oblečená, čemuž špinavá houba, která přistála na šatech, asi neprospívá. Pro onu dívku je Jirka blbeček, zatímco pro své kumpány může být hrdina. Pravdou ale není ani jedno, pravdou je, že Jirka hodil houbu a ta přistála jeho spolužačce na šatech. Pravdou je, že šaty nebyly špinavé a nyní jsou. Jestli je ale Jirka blbeček nebo tvrďák už záleží jen na nás. Jestli Jirkovi poděkujeme, protože flek se stal impulsem, abychom ty staré šaty vyhodily, je už jen naše věc.

Pocity jsou totiž relativní a vskutku vychází z našich potřeb. Jestliže čekáme na milého a on nepřichází, můžeme být naštvaní, že si neváží našeho času, můžeme se zlobit, pokud soudíme, že mu nestojíme za to, aby přišel včas, avšak lze být také vděčný, když jsme sami nestíhali.

Pravda také vychází z našich očekávání a z myšlenek, které se nám aktuálně honí hlavou. Člověk o berlích zaznamená daleko více lidí s berlemi, autoškolák zas potkává dennodenně auta s adepty o řidičské oprávnění. Jedna kamarádka žila v přesvědčení, že v Indonésii je málo blondýnek, a proto na sebe přitahuje pozornost. Když jí potom někdo sdělil, že blondýnek je tam opravdu málo, ale i tak je jich celkem dost, najednou jich viděla hodně a pláže už nebyly jen plné černovlásek. Pravda je totiž často to, čemu věříme.

Bohužel my často pravdu s vírou nebo našimi pocity směšujeme. Proto, než někoho odsoudíme, ba co nazveme lhářem, zamysleme se, zda nemohl vidět situaci trochu jinak. Ono, když se dva hádají, často je to proto, že mají oba pravdu.

sobota 11. února 2012

Bůh nemá rád stagnaci

Nedávno jsem četl příručku Feng Šuej, o tom jak životodárná energie čchi musí proudit, aby dům zůstával plný smíchu a štěstí. A tu my přišlo, že tak je to se vším, celý vesmír má touhu neustále se měnit a vyvíjet. Jedinou jistotou je změna, jak někdo moudrý kdysi řekl, a měl pravdu. Věci přecházejí z jedné formy do druhé, nové se mění ve staré, aby bylo nehrazeno něčím lepším. Všechno, je to proto, že Bůh to tak chce. Bůh nemá rád stagnaci.

Důkazy najdeme všude kolem sebe. Když necvičíme, svaly chřadnou. Když necháme věci napospas, zanesou se prachem a špínou. Když nemluvíme těžce naučeným cizím jazykem, za pár měsíců, už jen těžko dolujeme zapomenutá slovíčka. Zdálo by se, jako by byl Bůh pěkný syčák, který nás takhle trápí. Jenže on (ona) to s námi myslí dobře.

Chce, aby v našich životech bylo neustále něco nového, abychom neustrnuli na místě a furt byli nadšení z novinek, jež nám život přináší. Krásná písnička se ohraje, aby na její místo přišla nová, ale časem nás i starý hit opět potěší. Ani má milá nemá ráda masáž stále stejného místa, ale stačí se posunout kousek vedle a hned mručí slastí. Životodárné čchi se musí hýbat, jinak zatuchne a otevře dveře nepříjemnostem.

Možná proto je tolik lidí nespokojených, protože jejich život ovládají neustále ty samé myšlenky, ráno vstávat, jít do práce a večer domů. Přitom stačí jen pár drobných oživení a Bůh nás odmění daleko více, než si dokážeme představit. Odvážně se tedy vrhněme do nových věcí, které jsme stejně chtěli udělat. A nebojme se, i ty nás časem omrzí a budeme chtít zase něco nového. A jelikož On (Ona) nenávidí stagnaci, s radostí nám připraví cestu posetou růžemi, jen když my uděláme první krok, a po něm další.

úterý 7. února 2012

Thomas a Penelopa Pauley: Jsem bohatší než mé nejdivočejší sny (I'm Rich Beyond My Wildest Dream)

Před vydáním Tajemství možná nebylo o zákonu přitažlivosti tolik známo, avšak i tak jste mohli najít mnoho knih, které vás zasvětlily do tajů spokojeného života. Manželé Pauleyovi jednu takovou knihu připravili a radí, jak žít život bohatší než naše nejdivočejší sny. A k tomu nepotřebujete ani korunu (nebo dolar).

Hned zpočátku se v poutavé autorově příhodě dozvíme, že okolní svět s námi neustále komunikuje. Náhodná poznámka, která se pak zcela nepravděpodobně uskuteční, nás uvádí do úplně nového světa. Do světa, kam patří učitelka prosperity Marylin, jež pomohla krachujícímu prodejci reklamy splnit si všechny životní sny. Stačilo jen přistoupit na pravidla hry.

Abychom si splnili i naše nejdivočejší sny, stačí si to přát. Zní to jednoduše, avšak tak jednoduché to není. Proto nás čeká 200 stran, které nám s tím mají pomoci. Marylin při jejich setkání radila Tomovi, ať se sepíše všechny své touhy. Ať si koupí deníček a napíše seznam všeho, o co stojí. Pozor ale, důležité je psát v přítomném nebo minulém čase, jakoby jste svá přání už měli splněná. "Nenalhávám si potom něco?" ptal se Tom a jeho spirituální poradkyně ho hned vyvedla z omylu. "Naše podvědomí je velmi mocný nástroj, který neustále pracuje, aby proměnil to, v co věříme, ve skutečnost. Pokud ale říkáme chci nebo bude nabádáme naše podvědomí, aby s realizací počkalo. A tak si Tom v Marylinině domě, z kterého čišela pozitivní energie, napsal svůj první seznam:

  • Jezdím z krásném novém voze
  • Mám krásný a láskyplný vztah
  • Bydlím ve velkém domě s bazénem

Všechno, co se Tom od Marylin dozvěděl, teď předává nám. Rady jak si přát velké věci i malé, i jak vyjádřit detaily. A samozřejmě to nejdůležitější. Jak nám naše přání budou doručena. Nejjednodušší je to nechat plavat, zapomenout, že jsme si něco objednali. Potom se přání plní skoro jako zázrakem. Pokud se o výsledek snažíme sami, kreativní síla vesmíru vše s humorem sleduje z povzdálí a říká si: „Chceš to zkusit sám, ok, nebudu ti stát v cestě.“

Abychom si udrželi motivaci, vyplatí se žádat v deníčku i o maličkosti. Pokud se nám vyplní, získáme důvěru a systém budeme rádi využívat čím dál více. A o důvěru jde především. Pauleyovi vysvětlují, že v tomto životě vlastně nic nezískáváme sami svou pílí, ale protože nám to do cesty předhodí všemocná vesmírná síla (bůh, zdroj, tvůrce ...). Čím dříve to pochopíme, tím rychleji se naše přání splní. Nebudeme také váhat obdarovávat ostatní, neboť si vybudujeme důvěru, že kreativní síly kosmu, nám vždy vyjdou vstříc.

Bohatství ale dosud nemáme, čiže abychom ho dosáhli, musí přijít změna a měnit se budeme my. Toto období nám může přijít jako velmi bouřlivé, ale je třeba vytrvat. I osetá zahrada potřebuje déšť, aby vzešla, a přání našich tužeb možná budou vyžadovat bouři v našem životě, aby se naplnila. Možná přijdeme o něco, co máme, ale jen proto, aby uvolněné místo zaplnilo něco lepšího.

V “Jsem bohatší než mé nejdivočejší sny“, autoři neustále přináší trefná alegorická pojednání, která snad nejlépe vysvětlují daný koncept. Třeba příklad se skálou valící se po svahu. Stačí malá síla, abychom jí vychýlili, zatímco pokud leží na rovině, je potřeba se hodně snažit, abychom skálou pohnuli. S tajemnou silou v pozadí je to podobné. Pokud jednáme, lehce nás postrkuje správným směrem. Jestliže ale jen sedíme a čekáme, je to pro Vesmír hodně těžké, splnit naše sny. Nevadí, že jdeme špatným směrem, protože potom dostaneme znamení, abychom se otočili. Když ale čekáme, vše co dostáváme je jen pokyn k pohybu. Naše sny leží jen kousek od nás, přesto tak daleko, že do současného života nepatří.

Pauleyovic kniha “I’m rich beyond my wildest dreams”, která bohužel dosud nevyšla česky, se v nás snaží vybudovat důvěru, že tento svět je hra, která to s námi myslí dobře. Jen my sami se o bohatství života můžeme připravit. Aby se to nestalo, nabízí Pauleyovi praktické návody, inspirující přirovnání a přihazují i radu, jak systém vyzkoušet. Neváhejte tedy a zkuste být bohatší než vaše nejdivočejší představy.

pátek 3. února 2012

Být perfektní, být skvělý

Dnes řekl můj šéf v práci moc pěknou věc. Buďme skvělý, ne perfektní, a trefil hřebíček na hlavičku. Perfekcionisnum je jako osel, který se žene za mrkví před ním zavěšenou. Vždy totiž můžeme být o kus lepší. I mistr světa může jet rychleji nebo zvednout větší závaží. Když jsme skvělí, děláme věci, jak nejlépe umíme, a máme z toho radost, potom hrajeme životní hru naplno, dáváme do toho celé srdce a můžeme být spokojení, i když se nám ne všechno podaří. Z našich chyb vzejde poučení, které nám příště pomůže jednat o trošičku lépe a být ještě víc skvělými.

Až zas příště budete pochybovat o svém jednání, zeptejte se: „Byl jsem perfektní?“ Odpovíte si, že zřejmě ne. Dost dobří možná, ale tohle mohlo být lepší a tamhleto mohlo být dříve. Kdybychom se zeptali: „Byl jsem skvělý?“ Rázem by se zpoždění mohlo změnit v poučení a výsledek bychom zařadili mezi naše úspěchy.

Kdybychom byli perfektní, nikdy bychom nechybovali, všechno bychom zvládli dokonale napoprvé, a vlastně by to byla tak trochu nuda. Když jsme skvělí,

Dnes řekl můj šéf v práci moc pěknou věc. Buďme skvělý, ne perfektní, a trefil hřebíček na hlavičku. Perfekcionisnum je jako osel, který se žene za mrkví před ním zavěšenou. Vždy totiž můžeme být o kus lepší. I mistr světa může jet rychleji nebo zvednout větší závaží. Když jsme skvělí, děláme věci, jak nejlépe umíme, a máme z toho radost. Hrajeme životní hru naplno, dáváme do toho celé srdce a můžeme být spokojení, i když se nám ne všechno podaří. Z našich chyb vzejde poučení, které nám příště pomůže jednat o trošičku lépe a být ještě víc skvělými.

Až zas příště budete pochybovat o svém jednání, zeptejte se: „Byl jsem perfektní?“ Odpovíte si, že zřejmě ne. Dost dobří možná, ale tohle mohlo být lepší a tamhleto mohlo být dříve. Kdybychom se zeptali: „Byl jsem skvělý?“ Rázem by se zpoždění mohlo změnit v poučení a výsledek bychom zařadili mezi naše úspěchy.

Kdybychom byli perfektní, nikdy bychom nechybovali, všechno bychom zvládli dokonale napoprvé, a vlastně by to byla tak trochu nuda. Když jsme skvělí, tak chybujeme, ať už z neznalosti nebo nám to prostě nevyšlo. Nestrkáme ale hlavu do písku a zkoušíme to dál, udělali jsme všechno skvěle a nevyšlo to, což je skvělý základ, aby se nám to povedlo příště.

Takže, byli jste dneska skvělí?

pátek 20. ledna 2012

Myšlením ku zdraví

Mnoho současných populárních knih nás nabádá, že myšlením ovlivňujeme své štěstí a vůbec všechno v našem životě. Asi těžko se principy zákona přitažlivosti, že vše, co máme a zažíváme, jsme si do svého života přitáhli, budou vysvětlovat těžce nemocnému. Dnes mi ale babička vyprávěla jeden příběh, který svědčí o tom, že mysl má vliv i na naše zdraví.

Byli tehdy na dovolené v jedné asijské sovětské republice a mužské účastníky zájezdu postihla žaludeční nevolnost. Děda se vydal na výlet a uklidnil běsnící střeva zeleným čajem. Další výletník, ale zůstal doma. Když se odpoledne výprava vrátila, ležel v posteli celý bledý a vypadal nedobře. Moudré ženské ho však vyhnaly ven, ať přijde na jiné myšlenky, a starší pán se usadil v parku před hotelem a pozoroval hrající si děti. Ani ne za hodinu se vrátil s tím, že už mu téměř nic není. Přestal myslet na průjem a hnedle se mu udělalo lépe.

Netvrdím, že mozek je jediný a zázračný lékař, avšak okolo nás je tolik důkazů, že naše myšlení a zdraví spolu souvisí.

sobota 7. ledna 2012

Paulo Coelho - Rukověť bojovníka světla

Malá knížečka, jejíž stránky jsou často popsány jen zpola, v sobě skrývá velké bohatství. Rukovět bojovníka světla nabízí nadčasové rady, jak vést Dobrý boj. Vypráví o bitvě zvané život, avšak bitva v tomto případě neznamená svár a cílem není vítězství, nýbrž naplnění.

Bojovníka světla v sobě nosí každý z nás, snad by se dalo říci, že bojovník světla je takovým barometrem, který měří, zda jsme se svým životem spokojeni. Coelho nedává přesné rady, ani zaručené postupy, jak žít, ale tajemný jazyk metafor nutí k zamyšlení, ve kterém si každý může najít poučení právě pro něj. Já jsem při čtení často kýval hlavou a říkal si, ano, tak to je, aniž bych plně pochopil, co se mi autor snaží říci. V srdci jsem ale cítil, že mi rukovět předkládá hlubokou pravdu.

Bojovník světla není nějaký mystický guru, kterého stačí v sobě objevit a život je rázem pohádka. Bojovník ví, že chybuje, často udělá krok zpátky a někdy bezcílně bloudí, avšak nikdy se nezastaví. Vidí cíl, kterým je bohatě prožitý život, ale neztrácí ze zřetele, že teď je právě tady a může prožívat radost nebo truchlit, ale vždy do toho dává celou duši a žije svůj příběh naplno. Bojovník světla nesoudí další lidi, protože ví, že pro svou vlastní cestu má i druhý ty nejlepší vlohy.

Bojovník věří ve sny, hýčká si ty své a pomáhá druhým naplnit jejich sny. Pokud zrovna může, dělí se o své postřehy, i když ví, že sám není dokonalý, někdy ani sám neumí jednat podle rad, jež dává, avšak věří, že jednou to dokáže. Bojovník vyhledává další lidi, protože potřebuje společnost, tráví však i dlouhé chvíle o samotě, hledaje sama sebe.

Stane se, že bojovník světla chybuje, dokáže dokonce i ublížit, avšak ví, že dostane příležitost své činy napravit a vždycky takovou příležitost využije. Po těžké bitvě bojovník nehledí na zranění a trápení, která prožil, avšak raduje se z vítězství. Mockrát totiž viděl lidi bědovat nad těžkou cestou, že si nakonec úspěchu ani nepovšimli. Někdy najde řešení a svádí ho to bědovat, proč tak prostou věc neobjevil dříve. Ví ale, že stovky drobných krůčků, které se zdály obtížné a často i nepříjemné ho nakonec dovedlo k velkolepému vítězství. Proto se bojovník světla dokáže radovat z cesty, i když se mu právě nedaří. A jakmile ztrácí odhodlání, opře se o víru, protože věří, že cestu k cíli vždycky najde. Když se zdá, že ho všechno štěstí opustilo, pokračuje kupředu, a potom i malá vyhraná bitva mu přinese obrovskou radost, protože ví, že se štěstí vrátilo.

Paulo Coelho přináší na 150 stránkách desítky krátkých příběhů, jež mají moc znovu dodat člověku sílu. Já sám nosím knížku při sobě, nechávám ji doma na nočním stolku, protože kdykoli hledám trochu posilnění, Rukovět bojovníka světla mi nabídne lektvar pro srdce i mysl.



Paulo Coelho je brazilský spisoval, jehož knihy mají často filosofický podtext. Sám v mládí strávil několik let v psychiatrické léčebně a prožil si svou zkušenost s drogami. K životnímu obratu došlo při pěší pouti do Santiaga de Compostela, která změnila jeho život. Když se vydání Alchymisty dočkalo celosvětového úspěchu, mohl se Coelho začít živit pouze psaním. Za svůj tvůrčí život vydal více jak 25 knih a v roce 2007 byl jmenován Poslem Míru OSN.

Kniha: Rukověť bojovníka světla - Manual do Guerreiro da Luz