středa 29. února 2012

29. února - Jsem rád, tam kde jsem

29. února je vyjímečný den. Přichází jen jednou za 4 roky. A tuhle chybu dělá někdy každý z nás. Čekáme, až přijde něco vyjímečného, myslíme si, že dneska ještě okolnosti nejsou ideální, a potom se nám stane, že propásneme čekáním půlku života.

Mám jednoho vyjímečného kamaráda, který podle mého dokáže žít život naplno. Nedávno se nám svěřil s jedním z tajemství své spokojenosti. "Já jsem vždycky rád, tam kde jsem," prozradil. "Nikdy se netěším, že musím odjet. Tady bych klidně zůstal třeba měsíc, ale až večer budu zpátky doma, tak se mi bude líbit tam," doplnil ještě, jak to dělá, že je na každém místě spokojený.

Samozřejmě by to šlo i naopak. V práci se celý rok těšíme na dovolenou, aby nás pak cestovní horečka, zkažené počasí a hádky s partnerem přiměly toužit po pracovním klidu. Přes týden se můžeme těšit na víkend, jen aby nás nadmíra zábavy i pití vehnaly do náruče sebezpytu po celou neděli. Myslím, že je daleko lepší, si vždy naplno užívat místa, kde jsme a nemyslet na jiné věci.

A my, kteří nemáme náturu být šťastní kdekoli jsme, zkusme aspoň předstírat. Představujme si, jaké by to bylo, kdyby se nám tady líbilo. Když si budeme představovat dostatečně dlouho, zapomeneme, že jde o představu, a najednou budeme rádi, ať už budeme v práci nebo na zábavě. Představivost je totiž takové malé kouzlo, jak ošálit svou kritickou mysl, která by mohla chtít na modrém nebi hledat šedé mraky.

Foto: Iselines

čtvrtek 23. února 2012

Eugen Herrigel: Zen a umění lukostřelby

Německý filosof přijíždí na počátku minulého století do Japonska a je fascinován místními uměními. Lukostřelba, stejně jako šerm, tanec, kaligrafie či aranžování květin, tu neslouží jako systém boje či krasopis, pomáhají však studentovi dosáhnout osvícení.

Na četbu celkem náročná kniha Eugena Herrigela vypráví právě, jak se on sám dostal na duchovní cestu lukostřelby. Veden japonským mistrem poznává, že střílení neslouží k zasažení protivníka či terče, ale je soubojem střelce se sebou samým. A i na tento souboj musí lukostřelec zapomenout, pokud má dosáhnout okamžiku, kdy již nestřílí on, ale skrze luk i jeho tělo střílí duchovní síla. Takový výstřel potom on sám vnímá jako mistrovský a diváci žasnou nad jeho silou a přesností.

Celou krátkou knihou Zen a umění lukostřelby se nese motiv oproštění se od sebe samého, aby náš výstřel byl hladký, jako když z listu spadne sníh. Toho nelze dosáhnout nějakým vysvětlováním, a tak mistr nechává žáka zkoušet, jen mu ukazuje cestu, kterou si každý musí projít sám.

Herrigelova kniha o Zenu dodá každému pár rad k zamyšlení, jak zlepšit svůj život, avšak musím přiznat, že celý příběh jsem v jednom kuse přečíst nedokázal. Kniha navozuje duchovní cestu skrze umění nebo bojový sport. V dnešní době se mi ale výborně zamlouvá golf, kde ty nejlepší údery přichází, když zapomeneme přemýšlet a tělo je jen nástroj pro zvednutí hole, přičemž ideální úder se zahraje sám.

Nejlépe popsaná technika v knize je zřejmě ta, která provází čtenáře dýcháním, jež se podobá dechovému cyklu jogínů. Druhá polovina potom vysvětluje jaký význam má oproštění od sebe sama.


Eugen Herrigel byl německý filosof, který pět let učil v Japonsku, kde se věnoval tradiční japonské lukostřelbě - Kyūdō. Po svém návratu do Evropy představil Zen mnoha čtenářům a posluchačům filosofických přednášek.

Kniha: Zen a umění lukostřelby - Zen in the Art of Archery

úterý 14. února 2012

Pravda je relativní

Když mravenec potká žábu, žasne: "Ó jak je veliká." Jestliže se ale střetne s žábou slon, podiví se leda nad jejími malými rozměry. I mezi lidmi jsou stejné situace vnímány různě. Partner, kterého vídáme každý den, není pokaždé stejný. V den prémií po oslavě s kolegy je manželka svůdná a sexy, ale když nás šéf naštval, bude ta baba určitě ještě otravovat s večeří v restauraci. Po dalších prémiích nás může zaujmout jiná kolegyně, a to začnou manželčiny nepříjemné vlastnosti přímo tlouct do očí. Jak nás ale nová láska odbije, stane se zas naše družka tou nejúžasnější ženou na světě. Ta osoba zůstává prakticky stejná, přesto pravda, jaká je, se hodně mění.

Vše, co se děje, je totiž relativní, jelikož vše nejprve projde filtrem našeho vnímání. To, co se stalo, prožírají ještě díry v paměti a myšlenky, které si okolo starých událostí v čase upředeme. Každý nahlíží na zážitky svého života skrze léta zkušeností a asi jen malé děti dokáží žít autenticky. Proto se také nejčastěji od dětí dozvíme krutou pravdu, když řeknou: "Při těle? Teta Marta je pěkně tlustá." Jejímu mladému milenci, ale teta Marta může přijít velmi atraktivní. Láska nás často nutí hledat v lidech jen to nejlepší, a zamilovaný přehlíží stránky, které ostatním můžou přijít nepříjemné.

Možná jste se setkali se situací, kdy někdo, kdo situaci vůbec nezažil, tvrdí: „Ale tak to přeci nebylo.“ Každý si totiž dokáže vytvořit svou pravdu nehledě na to, zda to vůbec sám zažil. Marshall Rosenberg napsal velmi pěknou knihu o našem vnímání a kterakž ovlivňuje mezilidské dorozumívání - “Nenásilná komunikace”. Rosenberg v knize radí oprostit se při popisu situací od emocí a vlastní interpretace. Místo: „Jirka je blbeček, pěkně mě rozzlobil,“ radí Nenásilná komunikace popsat skutečnou situaci a naše pocity z ní plynoucí. „Seděla jsem v lavici a Jirka po mě hodil smrdutou mokrou houbu. Pošpinil mi tak mé oblíbené šaty. Proto jsem rozzlobená“ Při takovém popisu skutečnosti vycházíme z událostí, ze kterých plynou naše pocity a za našimi pocity se obvykle skrývá nějaká osobní potřeba. V tomto případě by to mohla být touha být hezky oblečená, čemuž špinavá houba, která přistála na šatech, asi neprospívá. Pro onu dívku je Jirka blbeček, zatímco pro své kumpány může být hrdina. Pravdou ale není ani jedno, pravdou je, že Jirka hodil houbu a ta přistála jeho spolužačce na šatech. Pravdou je, že šaty nebyly špinavé a nyní jsou. Jestli je ale Jirka blbeček nebo tvrďák už záleží jen na nás. Jestli Jirkovi poděkujeme, protože flek se stal impulsem, abychom ty staré šaty vyhodily, je už jen naše věc.

Pocity jsou totiž relativní a vskutku vychází z našich potřeb. Jestliže čekáme na milého a on nepřichází, můžeme být naštvaní, že si neváží našeho času, můžeme se zlobit, pokud soudíme, že mu nestojíme za to, aby přišel včas, avšak lze být také vděčný, když jsme sami nestíhali.

Pravda také vychází z našich očekávání a z myšlenek, které se nám aktuálně honí hlavou. Člověk o berlích zaznamená daleko více lidí s berlemi, autoškolák zas potkává dennodenně auta s adepty o řidičské oprávnění. Jedna kamarádka žila v přesvědčení, že v Indonésii je málo blondýnek, a proto na sebe přitahuje pozornost. Když jí potom někdo sdělil, že blondýnek je tam opravdu málo, ale i tak je jich celkem dost, najednou jich viděla hodně a pláže už nebyly jen plné černovlásek. Pravda je totiž často to, čemu věříme.

Bohužel my často pravdu s vírou nebo našimi pocity směšujeme. Proto, než někoho odsoudíme, ba co nazveme lhářem, zamysleme se, zda nemohl vidět situaci trochu jinak. Ono, když se dva hádají, často je to proto, že mají oba pravdu.

sobota 11. února 2012

Bůh nemá rád stagnaci

Nedávno jsem četl příručku Feng Šuej, o tom jak životodárná energie čchi musí proudit, aby dům zůstával plný smíchu a štěstí. A tu my přišlo, že tak je to se vším, celý vesmír má touhu neustále se měnit a vyvíjet. Jedinou jistotou je změna, jak někdo moudrý kdysi řekl, a měl pravdu. Věci přecházejí z jedné formy do druhé, nové se mění ve staré, aby bylo nehrazeno něčím lepším. Všechno, je to proto, že Bůh to tak chce. Bůh nemá rád stagnaci.

Důkazy najdeme všude kolem sebe. Když necvičíme, svaly chřadnou. Když necháme věci napospas, zanesou se prachem a špínou. Když nemluvíme těžce naučeným cizím jazykem, za pár měsíců, už jen těžko dolujeme zapomenutá slovíčka. Zdálo by se, jako by byl Bůh pěkný syčák, který nás takhle trápí. Jenže on (ona) to s námi myslí dobře.

Chce, aby v našich životech bylo neustále něco nového, abychom neustrnuli na místě a furt byli nadšení z novinek, jež nám život přináší. Krásná písnička se ohraje, aby na její místo přišla nová, ale časem nás i starý hit opět potěší. Ani má milá nemá ráda masáž stále stejného místa, ale stačí se posunout kousek vedle a hned mručí slastí. Životodárné čchi se musí hýbat, jinak zatuchne a otevře dveře nepříjemnostem.

Možná proto je tolik lidí nespokojených, protože jejich život ovládají neustále ty samé myšlenky, ráno vstávat, jít do práce a večer domů. Přitom stačí jen pár drobných oživení a Bůh nás odmění daleko více, než si dokážeme představit. Odvážně se tedy vrhněme do nových věcí, které jsme stejně chtěli udělat. A nebojme se, i ty nás časem omrzí a budeme chtít zase něco nového. A jelikož On (Ona) nenávidí stagnaci, s radostí nám připraví cestu posetou růžemi, jen když my uděláme první krok, a po něm další.

úterý 7. února 2012

Thomas a Penelopa Pauley: Jsem bohatší než mé nejdivočejší sny (I'm Rich Beyond My Wildest Dream)

Před vydáním Tajemství možná nebylo o zákonu přitažlivosti tolik známo, avšak i tak jste mohli najít mnoho knih, které vás zasvětlily do tajů spokojeného života. Manželé Pauleyovi jednu takovou knihu připravili a radí, jak žít život bohatší než naše nejdivočejší sny. A k tomu nepotřebujete ani korunu (nebo dolar).

Hned zpočátku se v poutavé autorově příhodě dozvíme, že okolní svět s námi neustále komunikuje. Náhodná poznámka, která se pak zcela nepravděpodobně uskuteční, nás uvádí do úplně nového světa. Do světa, kam patří učitelka prosperity Marylin, jež pomohla krachujícímu prodejci reklamy splnit si všechny životní sny. Stačilo jen přistoupit na pravidla hry.

Abychom si splnili i naše nejdivočejší sny, stačí si to přát. Zní to jednoduše, avšak tak jednoduché to není. Proto nás čeká 200 stran, které nám s tím mají pomoci. Marylin při jejich setkání radila Tomovi, ať se sepíše všechny své touhy. Ať si koupí deníček a napíše seznam všeho, o co stojí. Pozor ale, důležité je psát v přítomném nebo minulém čase, jakoby jste svá přání už měli splněná. "Nenalhávám si potom něco?" ptal se Tom a jeho spirituální poradkyně ho hned vyvedla z omylu. "Naše podvědomí je velmi mocný nástroj, který neustále pracuje, aby proměnil to, v co věříme, ve skutečnost. Pokud ale říkáme chci nebo bude nabádáme naše podvědomí, aby s realizací počkalo. A tak si Tom v Marylinině domě, z kterého čišela pozitivní energie, napsal svůj první seznam:

  • Jezdím z krásném novém voze
  • Mám krásný a láskyplný vztah
  • Bydlím ve velkém domě s bazénem

Všechno, co se Tom od Marylin dozvěděl, teď předává nám. Rady jak si přát velké věci i malé, i jak vyjádřit detaily. A samozřejmě to nejdůležitější. Jak nám naše přání budou doručena. Nejjednodušší je to nechat plavat, zapomenout, že jsme si něco objednali. Potom se přání plní skoro jako zázrakem. Pokud se o výsledek snažíme sami, kreativní síla vesmíru vše s humorem sleduje z povzdálí a říká si: „Chceš to zkusit sám, ok, nebudu ti stát v cestě.“

Abychom si udrželi motivaci, vyplatí se žádat v deníčku i o maličkosti. Pokud se nám vyplní, získáme důvěru a systém budeme rádi využívat čím dál více. A o důvěru jde především. Pauleyovi vysvětlují, že v tomto životě vlastně nic nezískáváme sami svou pílí, ale protože nám to do cesty předhodí všemocná vesmírná síla (bůh, zdroj, tvůrce ...). Čím dříve to pochopíme, tím rychleji se naše přání splní. Nebudeme také váhat obdarovávat ostatní, neboť si vybudujeme důvěru, že kreativní síly kosmu, nám vždy vyjdou vstříc.

Bohatství ale dosud nemáme, čiže abychom ho dosáhli, musí přijít změna a měnit se budeme my. Toto období nám může přijít jako velmi bouřlivé, ale je třeba vytrvat. I osetá zahrada potřebuje déšť, aby vzešla, a přání našich tužeb možná budou vyžadovat bouři v našem životě, aby se naplnila. Možná přijdeme o něco, co máme, ale jen proto, aby uvolněné místo zaplnilo něco lepšího.

V “Jsem bohatší než mé nejdivočejší sny“, autoři neustále přináší trefná alegorická pojednání, která snad nejlépe vysvětlují daný koncept. Třeba příklad se skálou valící se po svahu. Stačí malá síla, abychom jí vychýlili, zatímco pokud leží na rovině, je potřeba se hodně snažit, abychom skálou pohnuli. S tajemnou silou v pozadí je to podobné. Pokud jednáme, lehce nás postrkuje správným směrem. Jestliže ale jen sedíme a čekáme, je to pro Vesmír hodně těžké, splnit naše sny. Nevadí, že jdeme špatným směrem, protože potom dostaneme znamení, abychom se otočili. Když ale čekáme, vše co dostáváme je jen pokyn k pohybu. Naše sny leží jen kousek od nás, přesto tak daleko, že do současného života nepatří.

Pauleyovic kniha “I’m rich beyond my wildest dreams”, která bohužel dosud nevyšla česky, se v nás snaží vybudovat důvěru, že tento svět je hra, která to s námi myslí dobře. Jen my sami se o bohatství života můžeme připravit. Aby se to nestalo, nabízí Pauleyovi praktické návody, inspirující přirovnání a přihazují i radu, jak systém vyzkoušet. Neváhejte tedy a zkuste být bohatší než vaše nejdivočejší představy.

pátek 3. února 2012

Být perfektní, být skvělý

Dnes řekl můj šéf v práci moc pěknou věc. Buďme skvělý, ne perfektní, a trefil hřebíček na hlavičku. Perfekcionisnum je jako osel, který se žene za mrkví před ním zavěšenou. Vždy totiž můžeme být o kus lepší. I mistr světa může jet rychleji nebo zvednout větší závaží. Když jsme skvělí, děláme věci, jak nejlépe umíme, a máme z toho radost, potom hrajeme životní hru naplno, dáváme do toho celé srdce a můžeme být spokojení, i když se nám ne všechno podaří. Z našich chyb vzejde poučení, které nám příště pomůže jednat o trošičku lépe a být ještě víc skvělými.

Až zas příště budete pochybovat o svém jednání, zeptejte se: „Byl jsem perfektní?“ Odpovíte si, že zřejmě ne. Dost dobří možná, ale tohle mohlo být lepší a tamhleto mohlo být dříve. Kdybychom se zeptali: „Byl jsem skvělý?“ Rázem by se zpoždění mohlo změnit v poučení a výsledek bychom zařadili mezi naše úspěchy.

Kdybychom byli perfektní, nikdy bychom nechybovali, všechno bychom zvládli dokonale napoprvé, a vlastně by to byla tak trochu nuda. Když jsme skvělí,

Dnes řekl můj šéf v práci moc pěknou věc. Buďme skvělý, ne perfektní, a trefil hřebíček na hlavičku. Perfekcionisnum je jako osel, který se žene za mrkví před ním zavěšenou. Vždy totiž můžeme být o kus lepší. I mistr světa může jet rychleji nebo zvednout větší závaží. Když jsme skvělí, děláme věci, jak nejlépe umíme, a máme z toho radost. Hrajeme životní hru naplno, dáváme do toho celé srdce a můžeme být spokojení, i když se nám ne všechno podaří. Z našich chyb vzejde poučení, které nám příště pomůže jednat o trošičku lépe a být ještě víc skvělými.

Až zas příště budete pochybovat o svém jednání, zeptejte se: „Byl jsem perfektní?“ Odpovíte si, že zřejmě ne. Dost dobří možná, ale tohle mohlo být lepší a tamhleto mohlo být dříve. Kdybychom se zeptali: „Byl jsem skvělý?“ Rázem by se zpoždění mohlo změnit v poučení a výsledek bychom zařadili mezi naše úspěchy.

Kdybychom byli perfektní, nikdy bychom nechybovali, všechno bychom zvládli dokonale napoprvé, a vlastně by to byla tak trochu nuda. Když jsme skvělí, tak chybujeme, ať už z neznalosti nebo nám to prostě nevyšlo. Nestrkáme ale hlavu do písku a zkoušíme to dál, udělali jsme všechno skvěle a nevyšlo to, což je skvělý základ, aby se nám to povedlo příště.

Takže, byli jste dneska skvělí?