úterý 14. února 2012

Pravda je relativní

Když mravenec potká žábu, žasne: "Ó jak je veliká." Jestliže se ale střetne s žábou slon, podiví se leda nad jejími malými rozměry. I mezi lidmi jsou stejné situace vnímány různě. Partner, kterého vídáme každý den, není pokaždé stejný. V den prémií po oslavě s kolegy je manželka svůdná a sexy, ale když nás šéf naštval, bude ta baba určitě ještě otravovat s večeří v restauraci. Po dalších prémiích nás může zaujmout jiná kolegyně, a to začnou manželčiny nepříjemné vlastnosti přímo tlouct do očí. Jak nás ale nová láska odbije, stane se zas naše družka tou nejúžasnější ženou na světě. Ta osoba zůstává prakticky stejná, přesto pravda, jaká je, se hodně mění.

Vše, co se děje, je totiž relativní, jelikož vše nejprve projde filtrem našeho vnímání. To, co se stalo, prožírají ještě díry v paměti a myšlenky, které si okolo starých událostí v čase upředeme. Každý nahlíží na zážitky svého života skrze léta zkušeností a asi jen malé děti dokáží žít autenticky. Proto se také nejčastěji od dětí dozvíme krutou pravdu, když řeknou: "Při těle? Teta Marta je pěkně tlustá." Jejímu mladému milenci, ale teta Marta může přijít velmi atraktivní. Láska nás často nutí hledat v lidech jen to nejlepší, a zamilovaný přehlíží stránky, které ostatním můžou přijít nepříjemné.

Možná jste se setkali se situací, kdy někdo, kdo situaci vůbec nezažil, tvrdí: „Ale tak to přeci nebylo.“ Každý si totiž dokáže vytvořit svou pravdu nehledě na to, zda to vůbec sám zažil. Marshall Rosenberg napsal velmi pěknou knihu o našem vnímání a kterakž ovlivňuje mezilidské dorozumívání - “Nenásilná komunikace”. Rosenberg v knize radí oprostit se při popisu situací od emocí a vlastní interpretace. Místo: „Jirka je blbeček, pěkně mě rozzlobil,“ radí Nenásilná komunikace popsat skutečnou situaci a naše pocity z ní plynoucí. „Seděla jsem v lavici a Jirka po mě hodil smrdutou mokrou houbu. Pošpinil mi tak mé oblíbené šaty. Proto jsem rozzlobená“ Při takovém popisu skutečnosti vycházíme z událostí, ze kterých plynou naše pocity a za našimi pocity se obvykle skrývá nějaká osobní potřeba. V tomto případě by to mohla být touha být hezky oblečená, čemuž špinavá houba, která přistála na šatech, asi neprospívá. Pro onu dívku je Jirka blbeček, zatímco pro své kumpány může být hrdina. Pravdou ale není ani jedno, pravdou je, že Jirka hodil houbu a ta přistála jeho spolužačce na šatech. Pravdou je, že šaty nebyly špinavé a nyní jsou. Jestli je ale Jirka blbeček nebo tvrďák už záleží jen na nás. Jestli Jirkovi poděkujeme, protože flek se stal impulsem, abychom ty staré šaty vyhodily, je už jen naše věc.

Pocity jsou totiž relativní a vskutku vychází z našich potřeb. Jestliže čekáme na milého a on nepřichází, můžeme být naštvaní, že si neváží našeho času, můžeme se zlobit, pokud soudíme, že mu nestojíme za to, aby přišel včas, avšak lze být také vděčný, když jsme sami nestíhali.

Pravda také vychází z našich očekávání a z myšlenek, které se nám aktuálně honí hlavou. Člověk o berlích zaznamená daleko více lidí s berlemi, autoškolák zas potkává dennodenně auta s adepty o řidičské oprávnění. Jedna kamarádka žila v přesvědčení, že v Indonésii je málo blondýnek, a proto na sebe přitahuje pozornost. Když jí potom někdo sdělil, že blondýnek je tam opravdu málo, ale i tak je jich celkem dost, najednou jich viděla hodně a pláže už nebyly jen plné černovlásek. Pravda je totiž často to, čemu věříme.

Bohužel my často pravdu s vírou nebo našimi pocity směšujeme. Proto, než někoho odsoudíme, ba co nazveme lhářem, zamysleme se, zda nemohl vidět situaci trochu jinak. Ono, když se dva hádají, často je to proto, že mají oba pravdu.

Žádné komentáře:

Okomentovat