neděle 8. dubna 2012

Marshall Rosenberg - Nenásilná komunikace (doporučuji!!!)

Kdybych mohl vybrat jednu knihu, kterou bych zařadil na seznam povinné školní četby, byla by to právě Nenásilná komunikace od Marshalla Rosenberga. Dal bych ji na seznam jako jedinou knížku a to každý rok. Rosenberg v ní totiž učí, jak si splnit své potřeby a vyhnout se násilí.
Jako malý se Rosenberg přistěhoval do Detroitu zmítaného rasovými nepokoji a on sám platil za své židovské kořeny. Místo, aby si svojí existenci snažil zajistit silou, rozhodl se zkoumat, co některým lidem umožňuje zachovat si lidskost i nejnepříznivějších podmínkách. Během let studia psychologie, psychiatrické praxe i kurzů své nenásilné komunikace, jež pomáhala ve válečných zónách, na školách i v businessu, vytříbil proces komunikování, který nám umožňuje dosáhnout toho, co chceme a přitom pomoci ostatním získat to, po čem touží oni.
Jde o pět prostých kroků. (kniha to rozděluje na 4, pátý však prostupuje mnoho dalších stránek)
  • Pozorujeme bez soudů, hodnocení a domněnek!
  • Jaké máme ohledně pozorovaného pocity?
  • Jaké se za pocity skrývají potřeby?
  • O co druhé žádáme, aby naše potřeby byly naplněny?
  • Pokud druzí odmítnout naši prosbu, vcítíme se, co jim brání naše potřeby naplnit.
V mžiku se na tyto body podíváme trochu blíže, ještě bych chtěl ale popsat, v čem všem nám může nenásilná komunikace pomoci. Knihu mám totiž celou podtrhanou a mám z ní několik stran výpisek, takže se v ní zřejmě najde pár užitečných odstavců.
Nenásilná komunikace je užitečná v komunikaci s druhými lidmi. Ukazuje způsob mluvení (kterému nás většinou nikde neučili), jenž napomáhá obou stranám uspokojit své potřeby. Nenásilná komunikace se ale hodí i při poznávání sama sebe, dokáže změnit sebekritiku v odhodlání. V dlouholeté praxi najde Rosenberg příklady, kdy nenásilná komunikace pomohla se zdravotními problémy či oprostila člověka od stresu. Nenásilná komunikace se hodí v práci, při výchově dětí i k oživení nudné konverzace. Použijeme ji, když jsme rozhněvaní, a to způsobem, který změní hněv v radost místo, abysme sáhli k pocitům viny, zlobě nebo sebezpytování. To všechno Rosenberg ilustruje desítkami příkladů.
Dobře, už vás nebudu napínat, a povím vám, jak na to. Poradil bych hned běžet a knihu koupit, ale bohužel je momentálně vyprodaná. Ale zpět k nenásilné komunikaci. Podívejte se na následující příklad komunikace a nenásilné komunikace.
Běžná komunikace: „Jsi naprosto nespolehlivý!“
Nenásilná komunikace: „Hodně mě naštvalo, když jsi mi mé věci nevrátil včas, protože jsem je potřeboval dnes půjčit kamarádovi, kterému jsem to slíbil a teď nemůžu svůj slib dodržet. Rád bych tě požádal, abys mi je co nejrychleji donesl.“
Cítíte ten rozdíl. Kromě toho, že nenásilná věta je delší, odhaluje důvody našich pocitů a žádá o čin, který by pomohl naše potřeby naplnit. První věta říká, co si o druhém myslíme (jak ho právě teď hodnotíme), ale už ne proč a jak by to mohl změnit. Já i Rosenberg si myslíme, že za každou naší větou i jednáním jsou naše potřeby. Například pokud chce má partnerka víc pozornosti, než jí dávám, je ubohá a závislá, jestliže ale potřebuji víc náklonnosti já, je rezervovaná a necitlivá. V obou případech jde o naší potřebu pozornosti či náklonnosti.
V prvním kroku nenásilné komunikace pozorujeme, co se děje, aniž hodnotíme. “Poslední 3 dny přišel Petr po jedenácté hodině” versus “Petr chodí pořád pozdě”. Anebo “Včera jsi se na mě neusmála.” versus “Jsi necitlivá.”
V druhém kroku zkoumáme naše pocity ohledně pozorovaného: „To, že Petr přišel poslední tři dny po jedenácté, mě pěkně štve.“
V třetím kroku zkoumáme potřeby, které v nás vyvolávají dané pocity: „To, že Petr přišel poslední tři dny po jedenácté, mě pěkně štve, protože bych rád také chodil až v jedenáct.“ Teď jsme si možná uvědomili, že za naše pocity nemůže Petr, ale naše touha chodit do práce později.
Proto ve čtvrtém kroku naše žádost může směřovat na šéfa: „Šéfe, rád bych chodil do práce až na jedenáctou. Odvedu pak lepší práci.“ Nebo na Petra: „Prosím tě, Petře, jak jsi dokázal, že můžeš chodit do práce po jedenácté hodině?“
To jsou základní 4 části nenásilné komunikace, avšak velká část knihy se věnuje kromě nenásilného vyjadřování i nenásilnému přijímání cizích slov. Často nás totiž něco urazí nebo naštve a mi pak máme několik možností. Můžeme zaútočit a zpochybnit autoritu druhého toto nám říkat, můžeme se bránit a tvrdit, že tak to není, anebo použijeme nenásilnou komunikaci - buď vyjádříme své pocity a potřeby anebo se snažíme zjistit, jaké pocity a potřeby se skrývají za výroky druhé strany.
Kniha je vyjímečná i v tom, že obsahuje poměrně málo cvičení, za to ke všemu najdeme příklad běžné i nenásilné komunikace a sami si rychle můžeme utvořit závěr, kterou z nich je výhodnější používat. Pokud toužíme po rozporech, je to komunikace, kterou se většina z nás naučila během života, jestliže ale chceme dosáhnout splnění našich přání (potřeb), je to rozhodně nenásilná komunikace. Bohužel její praktikování není otázkou "prostě jdu a udělám to." U většiny z nás to bude vyžadovat trochu tréninku, ale věřím, že každá nenásilná komunikace se stokrát vyplatí.
V poslední kapitole Rosenberg radí, jak nenásilně děkovat. Věty typu: "Byl jsi fakt dobrý," jsou sice pochvalou, ale pořád je to jen hodnocení, ze kterého není zřejmé, co nás tolik potěšilo. Nenásilné ocenění ozřejmuje, jaké naše potřeby byly naplněny a jaké příjemné pocity se s tím pojí. Sám jsem to zkusil v práci, a to pouze emailem, přesto jsem dostal velice pěknou odpověď, že daná si mého ocenění sama velmi cení.
Takže pane Rosenbergu, děkuji vám za tuto skvělou publikaci. Jsem tak nějak klidnější, když jsem si ji přečetl, protože jsem potřeboval vědět, že všichni lidé můžou udělat ze světa krásné místo, a také jsem se dozvěděl jak si snadněji naplnit mé vlastní potřeby. Nenásilná komunikace je tím druhem jednání s lidmi i se sebou samými, který, věřím, nám to umožní. Děkuji, že jste mě naučil vyměnit slovíčko “musím“, za “chci“, a to i v takových věcech, jako je vstávání do práce, protože jsem si uvědomil, že mám možnost volby, že chodím do práce mimo jiné kvůli výdělku, ne protože musím, a mohu se tak zaměřit i na jiné možnosti, které by mi výdělek mohli přinést. Děkuji nenásilné komunikaci, že mě naučila, že mám celou škálu pocitů a potřeb, a pokud se necítím skvěle, můžu hledat potřeby, jež chci naplnit a pustit se do toho, místo abych se dál jen cítil blbě.

English Review - NonViolent/Compassionate Communication

Marshall Rosenberg Ph.D. je americký psycholog a zakladatel Centra pro nenásilnou komunikaci. V roce 43, kdy zažil na vlastní kůži, rasové nepokoje, které si vyžádali desítky životů, začal zkoumat, jak si lidé mohou život obohatit, namísto vytváření nespokojenosti. Výsledkem jeho praxe i činnosti jsou způsoby, jak naplnit potřeby všech a vyřešit konflikty s druhými i se sebou samými, prostě, jak dosáhnout na světě více radosti. Že to lze ukázal nespočetněkrát při komunikaci s gangy, vojáky ale i na školách a ve firmách.

Ukázka z Nenásilné komunikace - Marshall Rosenberg (MB) mluví s vězněm jménem John odsouzeným za vraždu:
John: „Před třemi týdny jsem o něco požádal vězeňské úředníky a oni na moji žádost ještě nereagovali.“
MB: „Když se tedy toto děje, kvůli čemu máš vztek?“
John: „Vždyť ti to říkám! Neodpověděli na moji žádost!“
MB: „Počkej. Místo, abys říkal 'Mám vztek, protože oni...', zastav se a uvědom si, co si uvnitř říkáš, že máš tak velký vztek.“
John: „Nic si neříkám.“
MB: „Zabrzdi, zklidni se, jenom naslouchej, co se uvnitř tebe děje.“
John: (Chvíli tiše přemítal a potom promluvil.) „Říkám si, že jim na lidech vůbec nezáleží, je to banda studenejch, křiváckejch byrokratů, který nemaj páru o nikom kromě sebe! Je to fakt banda ...“
MB: „Díky, to stačí. Teď víš, proč máš vztek - je to kvůli tomuhle způsobu myšlení.“
John: „Ale, co je na tom špatnýho, takhle přemejšlet?“
MB: „Neříkám, že je něco špatnýho na tom takhle přemejšlet. Vždyť si všimni, kdybych říkal, že je s tebou něco v nepořádku, protože takhle přemejšlíš, přemejšlel bych já stejným způsobem o tobě. Neříkám, že je chyba soudit lidi, říkat jim křivácký byrokrati nebo označovat jejich chování za bezohledný a sobecký. Ale je to tenhle tvůj způsob myšlení, kvůli kterýmu máš takový vztek. Zaměř svou pozornost na to, co potřebuješ: Co v týhle situaci potřebuješ?
John: (Po dlouhé odmlce) „Marshalle, já potřebuju ten výcvik, o kterej jsem žádal. Jinak jsem si jistej, jako že tu sedím, že až se odsud dostanu, brzo se sem vrátím zpátky.“
MB: „Teď když ses zaměřil na to, co potřebuješ, jak ti je?“
John: „Mám strach.“
MB: „Teď se zkus vžít do role vězeňskýho úředníka. Budu mít jako vězeň větší šanci, že dostanu, co potřebuju, když za tebou přijdou a řeknu: Hele, vážně ten výcvik potřebuju, a bojím se, co se stane, jestli když se na něj nedostanu ... nebo když se na tebe obrátím s tím, že se na tebe budu dívat jako na křiváckýho byrokrata? I když to neřeknu nahlas, moje oči tyhle myšlenky prozradí. V kterým případě je pravděpodobnější, že dostanu, co potřebuju?“
(John se upřeně díval do země a mlčel)
MB: „Hej, kámo, co se děje?“
John: „Nechni o tom mluvit.“
Za tři hodiny za mnou John přišel a řekl: „Marshalle, kéž bys mě byl naučil to, co dnes ráno, před dvěma roky. Nemusel jsem zabít svýho nejlepšího kamaráda.“

neděle 1. dubna 2012

Dokonalá slast

Myslíte si, že abyste zažili něco úžasně vyjímečného, musí do vašeho života přijít ideální partner či skupina dokonalých lidí, kteří vám dokáží dopřát neskutečnou slast. Jestli vám jde o toto, můžu vám do 24 hodin dopřát slast, jakou jste už určitě zažili, a v ten moment to byl nejsilnější zážitek, na který jste pravděpodobně do druhého dne zapomněli.

O čem že to píši? Přečtěte si následující vtip a pochopíte:

Indiánský náčelník zajme 3 muže - Itala, Francouze a Čecha - a řekne jim, že pokud mu dopřejí slast, jakou dosud nezažil, nechá je jít, jinak že je skalpují. Ital tedy připraví lahev skvělého vína. Náčelník se napije a praví, že je vskutku jedinečné, ale takovou slast zná, a Itala odváží k mučícímu kůlu. Francouz servíruje skvělé sýry a koňak a náčelník si to opět pochvaluje, ale slast z dobrého jídla a pití mu není cizí a i Francouz je odváděn pryč. Čech načepuje ze svého soudku plzeňské pivo a nechá náčelníka napít se. Náčelník pokyvuje, ale Čech mu skočí do řeči, že to ještě není ono. Vypijí tři piva a náčelník se zvedá, že půjde na záchod, ale Čech ho zastaví, že si dají ještě další. Po pěti už to náčelník nevydrží a utíká se vyčůrat. Opravdu vyjímečná slast pochvaluje si po návratu a nechá Čecha jít.

Každý den si můžete dopřát nějakou slast, jestliže nenaplníte některou ze základních potřeb - hlad, žízeň, odpočinek. Když to přepísknete se sportem, slastně se uložíte k odpočinku. Jestliže jste málo spali, uleháte s nadšením. Vyprahlému voda chutná jako nápoj bohů a hladovému je jakékoli jídlo královskou večeří.

Extrémní podmínky přináší i extrémní odměnu, a neméně úžasné věci zřejmě leží jen kousek za hranicí průměrnosti.