sobota 22. září 2012

Jak očekávání ovlivňují naše chování

Očekávání versus výsledky
Už několikrát jsme zde psali o tom, že naše myšlení má vliv na to, jak vnímáme svět. V poslední době jsem zažil hned několik příkladů, jak mé očekávání nebo očekávání mých přátel zásadně ovlivnilo naše činy nebo náladu. Například:
  1. Když čekáme nepříjemnosti, raděj vůbec nejednáme
  2. Děje-li se něco jiného, než-li jsme čekali, jsme naštvaní.
1. Tento týden jsme byli s prací na školení. Polovina kanceláře se sešla v pěkném hotelu a učí nás principy logistiky. Občas chce někdo něco říci a ujme se slova. Já jsem si ale všiml, že při mluvení rudnu, a tak jsem se začal bát, abych nebyl terčem posměchu a raděj jsem tolik nemluvil. Naštěstí jsem si rychle uvědomil, že tudy cesta nevede, a kdybych neřekl, co mám na srdci, byl bych potom smutný ze své nesmělosti. Když mluvili ostatní, sledoval jsem jejich tváře, a překvapivě i oni často rudly - a nikdo se tomu nesmál. Tak jsem pochopil, že ikdyž čekám smích, který by mi mohl připravit ponížení, realita může být úplně jiná. Ona většina lidí si červených tváří ani nevšimne.
2a. O víkendu jsme hráli fotbal. Měl jsem za to, že v tomto sportu rozhoduje určitá zručnost s míčem, a když mě o něj v souboji připravili dosti tvrdým způsobem, začal jsem reagovat podrážděně. Několik dalších minut jsem útočníka, jenž do mě vrazil, srážel až nepřiměřenou silou. Potom jsem si ale všiml, že ostatní spolu zápasí také poměrně drsným způsobem a navíc mě probrala poznámka: "Cožpaks nikdy nehrál fotbal, to je normální souboj o míč." Když jsem zjistil, že takhle se fotbal hraje, byl jsme schopný i v tvrdých soubojích hrát naplno, čistě a pěkně si to užít. Dokud jsem ale očekával, že kopaná je něžný sport, byl jsem rozmrzelý a reagoval jsem podrážděně.
2b. Občas si jeden můj kamarád postěžuje, že ještě nebyl na návštěvě v bytě, kam jsem se nedávno nastěhoval. Dvakrát jsme ho se spolubydlícím zvali na párty, ale on neměl čas. Když došlo na třetí večírek, spolubydla ho pozval na čtvrtek, jenže on znovu neměl čas. Kamarádovi prostě nevyšly tři dny, kdy mohl přijít. Spolubydlící ale očekával, že mu sakra jeden vyjít musí, když furt (rozuměj někdy v hospodě vzpomene) mluví o návštěvě u nás, a byl dost naštvaný, že zase nemůže.
2c. Byly jsme na obědě a čekali jsme, že se za hodinu najíme, abychom stihli návrat na školení. Jenže ten den to vázlo a nás začal tlačit čas. Naše očekávání, že přijdeme zpět před začátkem, vzalo za své a všichni z toho byli trochu nervózní. Kamarád ještě řešil stavbu svého domu, při které čekal hladký průběh, a pokazila se asi už stá věc, a když se to všechno sešlo dohromady, vznikla hádka s obsluhou.

Za všechno ale mohla naše očekávání, nebo jak tvrdí Marshall Rosenberg v Nenásilné komunikaci, naše potřeby, skryté za našimi očekáváními - třeba být v čas na školení, nebýt terčem posměchu nebo mít pravdu. Když se proto zaměříme na své potřeby a ne svá očekávání, třeba se nám příště povede se vyjádřit způsobem, který nás nenaštve, ale uspokojí.

Foto: Guerry Moreno

1 komentář: