čtvrtek 21. března 2013

Jó, ten se uměl fotit

Odraz v lyzařských brýlích
Mohl být hvězdou první velikosti, něco, jako byl Presley mezi muzikanty nebo Einstein pro fyziky. Prostě borec, který má všechny a všechno, kterého zná celý svět a o kterém se děti učí ve školách. Nebýt toho jednoho zpropadeného záběru. Jenže tak už to chodí, odpusťte mně to klišé, že si život občas něco napíše po svém. 

 Igor Zoskal byl fotograf. Nijak výjimečný, takových jako on chodilo na Gočára deset do ročníku a profesoři jim říkali voříšci. Není už úplně jasné, kde tohle označení vzniklo, ale není to důležité. Pro naše účely si ho asociujme třeba s označením psů, kteří v případě shodného pojmenování také nebývají vzácní a cenní, ale kdekomu mohou udělat kupu radosti. Stejné to bylo s voříšky studenty. Nebylo pravděpodobné, že se jejich dílo objeví v galerii s vyvolávací cenou přes deset milionů dolarů, ale běžnému obýváku měla jejich tvorba docela v poklidu postačovat. Do formátu 4 x 4 metry to zkrátka šlo. Přednášející na fakultě si většinou takhle rozškatulkovali žáky hned v prvním semestru a budiž jim ke cti, že se málokdy mýlili. Teda v případě Petera zrovna ano, ale to se hold stává i těm nejlepším z nás. No nemám pravdu? A vlastně jim přičtěme k dobru, že ti staří pánové doteď vůbec nerozumí tomu, jakto, že byl magistr Zoskal tak dobrý. 
 On tomu totiž nerozumí téměř nikdo. Igor zkrátka jednoho dne vzal foťák, nebo telefon, na tom nezáleží, a vyfotil sám sebe. A pak znovu a znovu. A ono to mělo obrovský úspěch. Netrvalo dlouho a jeho obrázky se začaly objevovat na prvním místě hledání v googlu na téměř jakékoliv slovo; měl svůj blog, poměrně brzy i svoji rubriku na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů. A samozřejmě facebook, ten už byl v té době povinný. Zdá se vám to přitažené za vlasy? Ono je. Jenže prostě to tak bylo. Dostal do fotek to, co snad nikdo před ním. Jediným háčkem bylo, že na nich musel být i on sám. Bez toho to nešlo. Mockrát se pokoušel fotit i normálně, bez sebe v hledáčku, ale výsledek byl: průměrný. Na Igora nic, co by šlo komukoliv ukázat. A tak fotil sebe. Z jeho díla vznikl fenomén, dokonce se mu podařilo vytvořit nové globální slovo iPic, označující fotografie, na kterých je sám autor. Měl ohledně něj sice nějaké spory s Applem, prý že "i" na začátku mají cupertinští patentované. Ale vyřešilo se to mimosoudně. 
 Samozřejmě, že Zoskal nebyl první, kdo takhle fotil, ale byl v tom nejlepší! Pokud jste někdy zkoušeli fotit sami sebe (a neříkejte že ne), tak víte, jak je to složité. Vždy se to povede až na pátý pokus a pak ještě hodinu přemýšlíte, jestli si to jako profilovku dát, nebo ne. No tak takhle to Igor neměl, z jeho obrázků byste si tam dali každý a nechali ho tam až do smrti. Teda kdybyste na něm byli vy. 
 Jenže jak znenadání to začalo, tak rychle to i skončilo. Mohl za to, jak jinak, iPic. A dokonce jeden z těch nejobyčejnějších, co Zoskal vytvořil. Říká se, že ho cvaknul někde na dovolené, jen na nějakou půjčenou Nokii či co. Každopádně dost dlouho se neobjevil nikde jinde než u Igora na profilu, jako miniatura, která měla jen necelých 6 milionů lajků, takže opravdu brak. Bohužel pro něj, přišla tahle fotografie pod ruku grafikovi, který dělal pro The Budapest Time. Ty měly s Igorem exkluzivní smlouvu na zveřejnění tří jakýchkoliv jeho fotografií do měsíce a tahle se kompozicí hodila pod editorial, "Ten stejně nikdo nečte," říkal si grafik a aniž by ji nějak prohlédl, natáhl jí tam. Bohužel. Krátce po té, co Timesy vyšly, už toho byl plný internet a do večera o tom věděla i televize a komentátoři psali sloupky do novin. Na té fotografii byl totiž Igor v detailu a vše podstatné se odehrávalo v odlesku jeho brýlí. Šlo v nich vidět jeden z domů ve Skotsku, část trhů, které se tam konaly, sportovní vůz a pár: muže a ženu v objetí. Asi tušíte, že právě v tom byl problém. On byl totiž Julius Big, jeden z nejmocnějších podnikatelů na světě, který si zakládal na tom, že prakticky neexistují jeho fotografie. A nemusím vysvětlovat, že měl možnosti, jak si to zařídit. V jeho objetí šlo poznat Denisu Pružnou, původně snad vítězku nějaké té televizní soutěže, každopádně dnes celebritu první kategorie, známou tím, že jste ji mohli vidět po boku snad všech mocných mužů světa, i Igora Zoskala, samozřejmě. Co vám budu povídat, jen co to vyšlo najevo, byl to kalup! 
 The Budapest Times díky náhlému odlivu sponzorů už nikdy nevyšly, Evropská komise asi týden po incidentu schválila úplný zákaz používání reflexních brýlí a na dotaz iPic ve všech vyhledávačích světa už se zobrazila jen stránka Applu. Prý nějaký nový produkt, na který firma dostala patent. Cože? Ptáte se, co ten fotograf, co to všechno spískal? Já už vlastně ani nevím. Jak že se to jmenoval?

Převzato z povídek Honzy Kloučka. Foto: Jan Klouček.

Po dlouhém (asi půlminutovém) přesvědčování, jsem se sám rozhodl, že tahle povídka je vlastně inspirující a že by se tedy na tyto stránky hodila. Brzy se proto můžete těšit na povídky další.

Žádné komentáře:

Okomentovat