neděle 14. dubna 2013

O neodbytném štěstí - jeden výlet, dva pohledy

Budapešt pohledem v zrcadle
 Stane se, že se vám štěstí vytrvale cpe do cesty, ale vy se zarytě bráníte. „Mám moc práce,“ říkáte si možná. Naštěstí mám šéfa, který má dost rozumu, aby mi vysvětlil, že práce počká. A tak jsem jednoho slunného dne po dlouhé době zasedl za volant vozu a vyrazil směr služební cesta. 
 Za posádku jsem vyfasoval dvě milé kolegyně a kombinace automat-tempomat rozptýlila rozpaky z řízení. Po šesti hodinách obohacující diskuze na téma “proč můj manžel nevynáší koš” jsme stanuli na břehu Dunaje v centru Uherského imperia u dveří hotelu Marriott.

 Rozpačitou večeři v nejdražší putice na nábřeží vystřídal nezapomenutelný zážitek, když jsem se zanořil mezi dvacítku polštářů na třicet centimetrů vysoké matraci v hotelovém pokoji. Z dvojice postelí jsem vybral tu s výhledem na Gellért a Elizabetin most a zachumlán pohodlněji než Mášenka v medvědí postýlce jsem začal snít o nadcházejícím školení. 
Kostel nejsvětější panny Marie (Matyášův chrám) v Budě
Alžbětin sál je v Marriottu nejen největší, ale i nejkrásnější a než jsem se nadál, osvěžený pětihvězdičkovou snídaní, už jsem si třásl rukou s řediteli a prezidenty. Přednášející, jejichž charisma by přesvědčilo horu, aby se o kousek posula, kdyby bylo třeba, mi začali nalévat do hlavy potřebné znalosti a já mrkal více než Alenka v říši divů.
 A pak přišel pověstný čtvrtek. Výlet do dvě stě kilometrů vzdálené fabriky by asi zapadl mezi ty obyčejnější výpravy, nebýt těch pár vloček, které se rozhodly zrovna toho dne snést z nebe. Možná kdyby vítr byl o padesát kilometrů v hodině slabší nebo kdyby Maďaři objevili tajemství zimních pneumatik, mohla to být úplně obyčejná návštěva továrny. Ten den jsme ale neměli zapomenout po zbytek života. 
 Když vítr a mráz zesklovatěl dálnice, první odvážlivci se vrhli do příkopů podél cesty. Zatím jenom tak nesměle, zaparkovali vozy kousek od odstavného pruhu. Účastníci školení si pochvalovali, že zůstali před bouří skryti v útrobách výrobny, ale venku zatím dováděli blizard s meluzínou. Potom přišel rozkaz vrátit se zpět do náruče pětihvězdičkového ubytování. Dalších deset hodin uteklo jako voda. Cesta ale pod koly autobusu utíkat nechtěla. Když několik hodin stojíte na dálnici v plném autobuse, to víte, že se seznámíte i s těmi nejurputnějšími introverty a společně pak prožíváte radost, když váš rostoucí hlad ukojí pizza v narychlo nahnaném hotelu na prosnulém Balatonu. Klobouk dolů k organizátorům, že nejen objevili ubytování, ale dokázali sto lidí odvést z neprůjezdné dálnice do tři kilometry vzdáleného hotelu, a to považte, už za 2 hodiny. 
Fronta na nabíječku mobilu
 Cesta zpět nepokračovala ani ráno, proběhl oběd a už to vypadalo, že přespíme další noc. Pokračovali jsme ve školení, vždyť při stomílovém větru se po zmrzlém balatonském nábřeží z lidí stávali curlingové figurky a ani to pivo si ve státní svátek v Maďarsku nekoupíte. Viceprezident nebo dělník od pásu, bez kartáčku, hřebenu a nabíječky na blackberry jste si najednou všichni rovni. Tedy pokud nepotřebuje inzulin, z kteréhož důvodu nás hlavní šéf požádal, že až bude v záchvatu bít hlavou o zeď, ať ho nezapomeneme naložit. Co bychom pro něj neudělali, když zkontaktoval místního ministra dopravy a za všeobecného jásotu oznámil, že dálnice se po 30 hodinách otvírá. V té době v televizi ještě nevěděli, že byla zavřená a my vyrazili směr hotel. Nadšení nebralo konce a teď už všichni si sobě rovni zápolili v hotelovém baru s drinky, jako by se právě narodili. „Říká se tomu networking,“ usmíval se kolega, když si třásl rukou s třetím mužem v hierarchii stotisíci-hlavé firmy. 
 A aby toho nebylo málo, ono víte, když tisíce aut stojí den na cestě, a nepohnou se ani o milimetr, tak je jich vládě zželí a vyšlou tanky a autobusy a posbírají ty nešťastníky do škol a uloží je s čajem v ruce na žíněnky. Jenže ráno se zjistí, že na dálnici stojí auta a řidiči jsou bůhví kde. Takže cesta zůstala zavřená další den. Slunce svítilo, sníh roztál a po vánici nezůstalo ani stopy, přesto cesta do nejbližší vesnice vyžadovala celodenní dovolenou. Rozkaz zněl ale jasně: „Jeďte domů, až to bude bezpečné,“ a tak jsme s papaláši zůstali ještě den v luxusu a pohodlí. Chvíli jsme se courali uličkami překrásného města, ale brzy nás zlákala náruč dvoupatrové matrace, kterou jsme tak hloupě na dva dni vyměnili za sedačku autobusu.
Pohled na prezidentský palác v Budapešti z mostu Szechenyi Lanc
 Nakonec ten šéf měl pravdu. To školení bylo super. Zamiloval jsem se do své firmy, která mě bez skrupulí vytáhla z očekávaného spaní na zasněžené dálnici. Zamiloval jsem se do lidí, kteří mi stihli během stokilometrové cesty převyprávět celé své životy. A jestli se ptáte, co jsem naučil v přednáškové síni, ještě než jsme vyrazili na náš pověstný výlet, tak musím přiznat, že ti kluci to mají dobře zmáklé. Fakt perfektní školení. Trochu si myslím, že ani nebyla náhoda, že jsme na dálnici vyrazili právě v den očekávané bouře. Prý to takhle v Maďarsku chodí každý rok. 

 A abychom ukázali, že skutečnost je zcela relativní, přikládám zážitky ze stejného příběhu, avšak z druhého pohledu: Zatracený výlet

 I přes kopu práce, která samozřejmě nepočká, vyslala mě firma k poslechu kopy plků až do Budapešti. Jako by to nestačilo, tak jsem musel odvést dvě neustále stěbetající kolegyně autem, které jsem neřídil už nějaký čas. No, to to pěkně začíná.
 V Pešti jsme hned zabloudili a courali se snad půl den uličkami města, kde se prostě doleva odbočit nedá! Když už jsme aspoň náhodou dojeli na nádraží, tak kolega, který tam měl přijet vlakem, ohlásil zpoždění. Hotel ušel, ale kvůli dlouhé cestě, jsme se ani nevyspali, a už abychom letěli na školení. Skupinky kariéristů se předháněli, kdo víc zapůsobí na papaláše, kterých se sešlo fakt požehnaně, a oni nám na oplátku vymývali mozky svými systémy, o kterých stejně víme, že nefungují.
Zmrzlé schody na Balatonu
Už to trvalo dva dny, když nás nahnali s pár tousty do kodrcáku a to sakra brzo ráno, a jeli jsme se podívat na nějakou fabriku. Cestou nás rozptýlilo pár nešikovných řidičů, kteří náhlý příval sněhu nezvládli. Počasí opravdu začalo dělat divy, o čemž se přesvědčili kuřáci, jimž vichřice před budovou cloumala s plášti. My ostatní jsme se tlačili na malých židličkách a po obědě rychle proběhli fabriku, což bylo zajímavé, ale fakt bych tam procovat nechtěl. Neustále kolovaly zvěsti o horšícím se počasí. A tak prohlídka byla znenáhla zrušena a my se nacpali zpět do autobusu směrem do Pešti.
 Daleko jsme ale nedojeli. Rychlé občerstvení na vybrakované benzínce nám na chvíli zahnalo hlad, a to jsme měli víc štěstí než druhý autobus. Oba dva vozy ale uvízli na dálnici 10 hodin, než někoho napadlo najít hotel poblíž, což byla varianta, která se navrhovala už o pět hodin dříve! Strhaní, jak jsme byli, nám bylo jedno, že jíme podivnou pizzu a lasagne ze špaget.
 Druhý den, ale už každý poznal, že vzít si měl pár základních věcí. Mobil se nenávratně vybil a pořadník na nabíječku se zastavil na datumu až v budoucím roce. No výborně. Boj o kartáček jsem vzdal a hřeben jsem na rozdíl od kolegyň nepotřeboval. Aspoň to pívěčko, kdyby si člověk mohl dát, ale v Maďarsku jsou ve státní svátek obchody zapečetěné pevněji než svatováclavské klenoty. Aby toho nebylo málo, tak nějaký chytrolín pronajal v hotelu celý sál a pokračovali jsme v přednáškách. Po dvou podařených jídlech typu špagety s řízkem jsme konečně dostali zprávu, že se dálnice otvírají. Jenže domů jsme se stejně nedostali, druhá maďarská autostráda na Bratislavu zůstala zablokovaná. Někteří odvážlivci se zkoušeli proplétat po okolních silničkách, což šlo, ale vyžadovalo to neochvějnou trpělivost při ploužení se dvacítkou mezi odstavenými kamiony. Já, i přes výhružné telefonáty z domova, jsem si netroufl a zůstal ještě jeden den. Domů jsem místo v pátek přijel v neděli večer. No, že jsem nezůstal sedět v kanclu.

Žádné komentáře:

Okomentovat