neděle 5. května 2013

Jak jsem se naučil plavat aneb proč se neučíme rádi

Plavec - aneb co nás o sobě může naučit plavání
Kdysi jsem se plácal ve vodě jako moucha ve víně a tvářil se u toho jako Mitch Buchanan a měl jsem dobrý pocit. Věděl jsem, že nejsem nijaký extra plavec, ale byl jsem spokojený. Neměl jsem žádného učitele. A ten se jednoho dne objevil. Naštěstí měl dost soudnosti nebo empatie, že nejprve mi střípek mého plavání pochválil, a pak spustil: „Ty nohy, to je strašné, dýchání to se dá hodně zlepšit, tělo nemáš napnuté a s rukama můžeme taky hodně udělat.“ 
A já jsem řekl: „Prosím, ukaž mi to!“ Dva dny potom, opět v tom samém bazénu mě ale napadlo, jak zdrcující rána to byla pro mé ego a mohlo se lehce stát, že bych ho odbyl s tím, že se jen vytahuje nebo si našel jinou výmluvu, jen abych nemusel přiznat, že mé plavání bylo špatné. 
Takovýto scénář se objevuje každý den. Někdo nám něco vyčte, ve skromné touze, neboť chce, abychom to dělali lépe, ať už pro naše blaho, aby firma lépe prosperovala, je-li to náš šéf, nebo protože věří, že jeho metoda je lepší než naše.
Stane se, že nám jen poradí: „Tohle by šlo dělat lépe, avšak naše ego slyší: Děláš to špatně, a začne se bránit. 
Neustále se můžeme zlepšovat. I ti nejlepší objevují, jak se ještě zlepšit. Ještě důležitější je, že pokud bychom všechno dělali neustále stejně, mohli bychom se začít nudit. Proto se občas setkáme s někým, kdo nás zavede zas kousek dál. Ať už jsme stáli na hranici svých vědomostí a netušili, že napnutím těla nebo ohnutím ruky se nám bude plavat lépe, nebo jsme se báli to zkusit, objeví se někdo nebo něco, co nás motivuje vyjít za hranice nebo zkusit skolit svůj strach.
Dneska mě plavání baví o něco víc, někdy skočím raději do dráhy než na svůj oblíbený tobogán. A z obyčejného plavání je najednou nádherná činnost, kde je toho hodně co objevovat.


Foto: maHidoodi

Žádné komentáře:

Okomentovat