pátek 31. května 2013

Poslouchej svoje tělo

Běh v děsti - poslouchejte své tělo
Znáte ten pocit, jakoby vám v žaludku ležela kovadlina. Prostě je vám nepříjemně a všechny rozumné argumenty, že být v takovém stresu nám nic nepřinese, kovadlina s klidem odmítá a dál se v žaludku převaluje. Jenže tělo si vždycky řekne, co dělat, abychom se cítili báječně, stačí jen poslouchat.

Tak třeba včera. Vnitřnosti v jednom chumlu, prostě katastrofa. Ale nechtěl jsem, prosil jsem o radu, že se chci cítit dobře, vždyť stres - tentokrát pramenící ze strachu - spíše mé strachy naplní, než vyvrátí. A rada přišla a bylo to velmi vtipné.
Venku lilo jako z konve, deset stupňů možná míň, byl to den, kdy za žádnou cenu nechcete jít ven. A tělo si řeklo, že jdeme běhat. „To si ze mně děláš blázny,“ říkám svému tělu, „podívej, jak tam je.“
„Jojo, prší, takže si vem nepromokavku a jdeme běhat. To je jasný, že se ti udělá líp,“ vyvrátil vnitřní hlas hned mé chystající se výmluvy.
Cítil jsem se nabuzený, ten stres potřeboval ven, a já věděl, že musím sportovat. Všechno tomu nasvědčovalo - byl jsem plný energie, kterou jsem toužil vypustit, tak naspeedovaný, že žádný déšť mě nemohl rozhodit. A tak jsem vyběhl.
Už za pár set metrů jsem věděl, že to byla správná volba. Věděl jsem to vlastně už doma, že kdybych radu svého těla odmítl, cítil bych se bídně celý večer, zatímco běh všechny tyhle trable vyžene, a potvrdilo se. Nádhera. Potřeboval jsem asi 2.5 km a pak si tělo řeklo dost. Já ho teda neposlechl a řekl jsem, že dám 5, protože to jsem ještě nikdy neuběhl, a věděl jsem, že už tolik není třeba možná až moc, ale nebyl to takový problém, a že to zvládnu.
Jen jsem doběhl, vzpomněl jsem si, že tělo mluví vždycky: "Těch piv je moc", "Promluv si s tím člověkem", "Zkus tohle". 
A jaké z toho plyne poučení? Kdykoli se zeptáme, dostaneme odpověď. Jen musíme najít odvahu vyběhnout do deště.

Spolubydlící potvrdí, jestli neuvěříte obrázku:



Foto: antony_mayfield a běh zmapován na endomondu

Žádné komentáře:

Okomentovat