úterý 24. září 2013

Max, Lukáš a zrcadlo

Jak vidíme svět, tak ho nemusí vidět ostatní, jen proto nemusí být zlí
Krátká povídka nám ilustruje, že naše přesvědčení nemusí vždy přinést kýžené výsledky. Poslechněte příběh Maxe a Lukáše, dvou obyčejných človíčků, kterak s dobrou vírou narazili. 
 Max byl malý kudrnatý hošík, nosil sportovní oblečení a poctivě pracoval každý den. I když sám měl moc práce, nikdy neodmítl pomoc druhým, kteří si zrovna nevěděli rady. „Chovej se k ostatním, tak jak chceš, aby se oni chovali k tobě,“ nabádala ho babička, a protože se stará dáma šťastně dožila stovky let, zaspal si Max všechny její rady dobře za uši.
 Jeho kolegou byl Lukáš. Příjemný pán středních let, jenž vždy odváděl dobrou práci a svěřené úkoly pokaždé dovedl do úspěšného konce. I on se řídil radou svých předků, že k ostatním se má chovat, tak jak by si přál, aby se oni chovali k němu. Lukášovi to pálilo, a tak si častokrát poradil, aniž by hledal něčí pomoc.
 Jednoho slunného rána se ti dva pánové střetli. Max totiž narazil na problém, se kterým se nedokázal poradit, ale správně tušil, že šikovný Lukáš by mu mohl pomoci. Vyrazil k jeho vypulírovanému stolu v malé kanceláři a požádal o radu očekávaje pomoc, kterou sám tak rád poskytoval ostatním.
 „Ach jo, cožpak si s ničím nedokážete poradit sami?“ povzdychl si Lukáš, jelikož mu do jeho klidné kanceláře vtrhl dnes už třetí vetřelec, a to si ještě nestačil připravit ranní kávu. „Otravuju snad já ostatní s kdejakou drobností?“ hořekoval před Maxem, který si zase potvrdil, že jeho vlastní dobrota se mu jenom vymstí. Každému vždycky pomůže, ale když jednou něco potřebuje sám, dočká se výčitek a odmítnutí. Jak jen je svět nespravedlivý.
 Jenže, to by nebyl inspirující svět, kdyby naše příhoda takhle skončila. Vždyť dobré se vám vrátí, jen častokrát tam, kde to vůbec nečekáte. Smutný Max zašel večer zahnat smolný den sklenkou vína a náhodou střetl v šenku Lukáše, který zaháněl obdobný splín.
 „Nikdy nikoho neotravuju, ale do mé kanceláře se neustále tlačí zástupy lidí, kteří si nedokáží poradit,“ rozpravoval zrovna Lukáš naslouchajícímu vinárníkovi, když si Max přisedl na bar.
Každý jsme jiný, každý jsme úžasný
„Já zas rád každému pomůžu, i když mě to odvádí od mojí práce, a tak mě rozzlobí, jestli je někdo tak zaneprázdněný, že mi nemůže chvilku pomoci,“ skočil mu do řeči Max, až si Lukáš úlekem málem pošpinil bílou košili rozlitým vínem.
 „Teď už možná rozumíte, chlapci,“ pokyvoval spokojeně hlavou starý šenkýř, „že ostatní tu nejsou od toho, aby byli stejní jako my. Ale jsou tu proto, abychom mohli poznat, čím jsou oni zvláštní. Příště, až spolu budete mluvit, netvařte se, že stojíte před zrcadlem, ale zkuste vnímat, co hezkého si o světě myslí ten druhý. Říká se tomu empatie, chlapci,“ zazpíval vrchní a s úsměvem se vydal pro další lahev. Ale ještě než zamířil do sklípku ke své sbírce lahví, zaskočil do obýváku políbit svou ženu, protože ta mu na prvním rande prozradila tajemství: „Jestliže čekáš, že se k tobě ostatní budou chovat, jako ty k nim, tak se přesně toho dočkáš! Budou se k tobě chovat právě tak, jak ONI očekávají, že ty se máš chovat k nim. Každý jsme ale svým způsobem zajímavý, a tak raději vnímej toho druhého jako jedinečného člověka a ne jako zrcadlo svých očekávání.“

Foto: Timothy Takemoto, William J Sisti

2 komentáře:

  1. Jo, i podle mě je to přesně takhle. Také jsem se od babičky naučila tohle přísloví a protože nejvíc chci od druhých svobodu, dopřávala jsem ji i svým žáčkům. No, oni chtěli hlavně ty hranice a o svobodu nestáli, protože s ní neuměli zacházet jak já v jejich věku. Natožpak teď.I tahle krásná přísloví mohou být někdy zavádějící :-) Každý má holt jiné potřeby a je mnohem lepší chovat se k druhým lidem tak, jak potřebují, a ne tak, jak my potřebujeme, aby se oni chovali k nám :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. To s tou svobodou je trefný příklad. Vlastně me teď napadlo, že skrytý problém není to přísloví, ale naše očekávání, jak funguje. Zklamaná očekávání jsou v životě často zdrojem obtíží :).

      Vymazat