pátek 6. prosince 2013

Radost z pomíjivosti aneb co jednou skončilo zase začne

I květy třešní jednou pominou
Kdybych vám tvrdil, že pomíjivost věcí i našich životů je jednou z nejúžasnějších věcí, asi si budete myslet, že jsem se zbláznil. Všichni hledáme potěšení a snažíme se vyhýbat nepříjemnostem. Jenže právě fakt, že vše, co máme, jednou zanikne, činí život ještě krásnější. 

Představte si, že by bylo věčné jaro. Celý svět by kvetl, slunce svítilo a láska bláznivě vtrhla do lidských srdcí. Maximálně do půl roku by nás to ale přestalo bavit. Začali bychom si všímat spíše těch nepříjemných věcí. Alergie by se stala extrémně otravnou a neustále se rodící štěňata by bylo potřeba obstarávat. Když ale jaro zavítá do kraje po chladné zimě, jsou všichni nadšení. Začáteční pokašlávání znamená, že zahrada právě rozkvétá, a štěňátka jsou ty nejkrásnější malé chlupaté kuličky. Zima vlastně způsobuje, že jaro je každý rok tou nejkrásnější roční období. Jaro to samé dělá létu a po něm se už těšíme, že s podzimem přichází sklizeň a úroda a po mnoha deštivých měsících se těšíme na hory. 
Nemocniční páska
Podobné je to z našimi blízkými. Jak jinak by bylo možné, že člověk, jenž nás už začínal nudit, pokud je v ohrožení nebo onemocní, najednou vidíme, jaký úžasný poklad v něm máme. 
Sigmund Freud vzpomíná ve své stati o pomíjivosti na procházku rozkvetlou zahradou s básníkem Rainerem Maria Rilkem. Poeta je zasmušilý, protože ho trápí, že všechna ta krása jednou pomine. Pravdou je, že vše co existuje, také skončí. Jak se s tím máme vypořádat? 
Řešení je poměrně snadné a učí o něm mystikové a inspirativní lidé po celá staletí. Užívejme si, co máme dnes a teď. Když vaše milá prvně přišla na rande, nemysleli jste na to, že jednou půjde domů nebo do práce. Byli jste nadšení, že je tam s vámi a odvázaní z její nádhery. A to vše dokážeme stejně tak v jarní zahradě, v létě na koupališti, když barevné listí padá v podzimním lese i ve spršce sněhu při brzdění na sáňkách. Vážit si někoho můžeme, ikdyž zas nudně přichází domů s květinou jako už stokrát předtím a ne až když ho schvátí těžká nemoc. Tou mocí, která nás vrátí do přítomného okamžiku a dovolí nám prožít všechny ty radosti je vděčnost
Chcete-li trapte se, že to co je, skončí. Ti moudří se však radují, jsou vděční, že prochází nádhernou zahradou, že jim rozbité okno připomnělo, jak krásný je jejich dům, že právě snídají s úžasnou bytostí nebo že dokáží sami spravit rozbitý kávovar. Kdo praktikuje vděčnost v každém okamžiku, je nadšený z těžkého pracovního úkolu jako i z odchodu do důchodu, užívá si odklízení listů ze zahrady a ocení, že umytými okny opět do domu proudí sluneční světlo. Vděčnost za vše takové jaké je nán odhalí, že v každém okamžiku je víc, než si myslíme - a to jak radostí, tak starostí. Co si vyberete vy?

1 komentář:

  1. Pravda pravdoucí. Já jsem třeba teplomilná osoba a často jsem si říkala, jak by to bylo super, kdyby bylo pořád léto. No a pak jsem nějakou dobu pracovala v tropech - na Srí lance. No, není to lehké. Prvně v životě mě bolela hlava - z vlhkého vedra. Pořád něco roste, když se o to chvíli nestaráte, vyroste Vám ze zahrady džungle. Vše, co je u nás malé... tam dorůstá velkých rozměrů. Včetně hadů. Ráda jsem se vrátila na Vánoce 2004 z těch veder domů ... a týden poté tam přišla tsunami. A ačkoliv bych se tam někdy zase vrátila, už si nepřeju, aby bylo celý rok léto :-)

    OdpovědětVymazat