středa 1. ledna 2014

Dokáži cokoli - vytrvalost, návod jak uspět

Dokáži cokoli - vytrvalostí, kaizeny, představivostí a nevzdáváním se
Kdyby mi někdo na začátku minulého roku řekl, že zvládnu to, co umím teď na začátku roku nového, jen těžko bych mu uvěřil. A přesto, díky několika jednoduchým principům jsem během jediného roku svůj život posunul nový směrem. 
Klíčová slova: Kaizen, Odhodlání, Nevzdávat se, Představivost

Konkrétně mluvím o běhání. Na začátku minulého roku jsem měl naběháno asi 5km a nikdy jsem vytrvalostnímu běhu neholdoval. Dokázal jsem si představit, že uběhnu půlmaraton, možná, ale nijak mě ta představa nelákala. Všechno se změnilo s jednou sázkou a já začal běhat. 

První běžecký výlet byl opravdové utrpení a já, sic sportovec, jsem si uvědomil, že 21km bych nikdy nedoběhl. Jenže s každým dalším poklusem jsem se poznával lépe. Dokázal jsem ušetřit síly, rozvrhnout tempo a vycítit kdy ještě mohu přidat a kdy je naopak čas zpomalit. Postupně jsem přešel od kraťounkých 3kilometrových okruhů k zhruba 10km. Pokaždé jsem trochu protahoval svou trať a zjistil jsem, že to lze. 
Kaizen: Neustálé zlepšování se po malých krůčcích
Postupoval jsem, částečně nevědomě, podle metodologie kaizen. Každý běh jsem se o trochu zlepšil. Jednou jsem se naučil něco o práci s dechem, napodruhé zas přišel na to, jak ušetřit energii, abych doběhl o kus dále. Nikdy by se mi to nepodařilo najednou při prvním běhu, ale postupně jsem se stal celkem sebevědomým běžcem. 
Představivost: Dokázal jsem si představit, že to uběhnu
Důležitý zlom přišel jeden den, kdy jsem po nějaké době lenošení musel uběhnout 8km, abych se dotáhl na svého soupeře. Takovou vzdálenost jsem ještě nikdy předtím neběžel, ale měl jsem v nohách šest a dokázal jsem si ten výkon představit. A tak jsem vyběhl, nasadil pomalejší tempo a nenechal se rozhodit z rytmu a ani jsem nebyl překvapen, že jsem svého cíle nakonec skutečně dokázal. Dokážeme totiž cokoli, co si zvládneme představit.
Nevzdávat se: Kdo se vzdává, nikdy nevítězí. Kdo vítězí, se nikdy nevzdává.
Opice se vztyčeným palcem
Na druhém příkladu - kytarové hře, bych zas rád ilustroval případ, kde spoustu lidí selhává, přičemž vítězství není daleko. Jde o past, kdy si začneme říkat, že nám to nejde, že to nemá smysl a každý je přeci lepší a šikovnější, než my. Strýček Béďa tohle hravě zvládne, zatímco my se tu moříme. To nemá cenu, napadá nás. Jenže zapomínáme, že strýček Béďa, se to také musel někde naučit, a pravděpodobně procházel stejnou krizí jako my teď a to dost možná několikrát během celého procesu učení se nebo trénování nové dovednosti.
Říká se tomu past na poražence. Většinou, po pár úvodních úspěších se nám něco nepodaří a to několikrát za sebou. Například při hře na kytaru se nedokážeme rychle naučit nový akord. Jenže to nás opět šálí mysl. Musíme si nejprve přiznat, že jsme to opravdu nikdy neuměli, a zjevně je to trochu obtížné. Chtěli bychom se to naučit hned a okamžitě, ale než se nám to povede, je potřeba natrénovat svaly, mysl, paměť, pohyby a vše co je potřeba, a ikdyž to nevidíme, ale s každým neúspěchem se pomalu zlepšujeme a jednou se nám to podaří. Většinou to netrvá ani tak dlouho, jenže naše touha uspět okamžitě, je vlastně naší největší překážkou. Brání nám vidět mikroskopické úspěchy a v hlavě nám klíčí semínko strachu, že to nikdy nezvládneme. Tady je potřeba vytrvat. Opakovat neúspěchy a hledat cestu kupředu a jednoho dne se slávou zjistíme, že se to podařilo. Jenže další den budeme chtít víc a pochybnosti nás přepadnou nanovo. A zde opět, vítěze a poražené odděluje jediná věc - vytrvalost a nevzdávání se.

Einstein kdysi pravil: "Není to tím, že bych byl chytřejší, jenom se problémům věnuji déle."

Žádné komentáře:

Okomentovat