pátek 28. března 2014

Kaizen a radost

Smějící se bohové
Často se nám stává, že chceme všechno hned. Pominu-li fakt, že nové věci nás potom také rychle přestanou bavit, zůstává otázka - jak můžeme být šťastní bez toho, co bychom chtěli? Ve filmu na motivy života Dana Millmana hlavní mudrc říká: "Když nemáme, co bychom chtěli, trpíme. A když to získáme, trpíme stejně, protože si to nemůžeme uchovat navěky." Jak z tohoto kruhu ven. Pomůže nám starodávné samurajské umění Kaizen.
Kaizen neboli dobrá změna znamená neustále se posouvat pomalu kupředu. Jako nelze postavit velkou pyramidu přes noc, tak i náš rozvoj je stavěn cihlu po cihle. A v tom je celé jednoduché poselství východních mistrů. Každý den, se o trochu zlepšíme. A abychom z toho měli radost, tak si těchto zlepšeních poctivě všímáme a radujeme se z nich.
Podívejme se na jednoduchý příklad. Rozhodli jste se začít cvičit. To neznamená, že z vás bude na druhý den Herkules, ostatně jako nejnabušenější polobůh pod sluncem, byste už neměli moc, co zlepšovat, takže nastoupíte veselou cestu postupné změny k lepšímu - kaizenu. 
První den uděláte pár cviků a teď je důležité, abyste se ocenili a pocítili radost, z prostého důvodu, aby vás mozek pochopil, že zlepšování a cvičení, je co vás zajímá. Nevadí, že jste sotva dvakrát přeskočili z nohy na nohu a trochu se prohli v zádech, je to přeci víc, než včera. Na druhý den se vám moc nebude chtít, ale stejně uděláte pár cviků. Možná méně, než včera, ale opět můžete ocenit svůj pokrok - cvičili jste totiž 2 dny po sobě. Den poté třeba půjdete pár pater po schodech místo cesty výtahem - 3 dny cvičení po sobě. 4 den fakt nezvládnete ani protažení, ale pořád je to týden, kdy jste cvičili nejdéle v životě. To vás motivuje pokračovat dál a zítra třeba vyrazíte na dlouhou procházku, vytáhnete zas bicykl, zajdete na hodinu aerobiku nebo při venčení psa popoběhnete. No a asi po třech týdnech neustálých malých zlepšení, drobných pokroků a, to je důležité, radosti za ně, se stanete na cvičení a zlepšování jakoby závislí. 

1 komentář:

  1. Hmm.... zrovna dneska jsem si říkala, jak může být někdy pohled do prostoru děsivý, ale když by se člověk podíval jen na ten kousek před sebou, problém mít nebude. Je to jako když jsem se někdy zastavila na prudké sjezdovce a zadívala se do té propasti. Dostala jsem strach. A nechtěla se pohnout. A přitom stačilo jen málo... zase se odpíchnout a za chvíli byl člověk v pořádku dole a ještě si to úžasně užil :-)))) Asi bych si na to měla vzpomenout častěji :-) Díky za inspiraci :-)))))

    OdpovědětVymazat