neděle 26. října 2014

Než někoho odsoudíme aneb v dobré víře do pekel

Muže a žena
Mladík si všiml milé dívky a jal se ji oslovit. Jen co pronesl první větu, děvče hlasitě povzdychlo a zadrmolilo: „Ach jo, další blbec.“ To hocha samozřejmě vyvedlo z míry a pomyslel si jaká je to namyšlená fiflena. Jenže to tak vůbec nebylo a oba se mohli připravit o příjemnou konverzaci nebo i dlouhodobý vztah. Proč mu vlastně ta holka po první větě předestřela jeho hloupost?

Nemohla ho znát, vědět jaký je, ani proč ji chce oslovit. Neměla ani blbý den a chtěla se bavit a kluk vypadal příjemně. Když ale promluvil, zahrál v jejím nitru na skrytou strunu a ta poznámka vůbec nepatřila chlapci. Byla to vzpomínka na její minulost, kterou si ale hoch špatně vyložil. To se nám bude stávat pořád, že lidé na nás zareagují nečekaně a my z toho budeme usuzovat něco o své vlastní osobě. Takže než si to příště vezmeme osobně, pojďme se podívat na příhody naší hrdinky, která tak rychle pronesla větu o blbci. 
Tento příběh začíná u jedné dámy o 2 generace dříve. Dívčina babička byla skvělá, usměvavá a pracovitá žena, kterou měl každý rád. Být v její společnosti bylo prima a ona byla se svým životem spokojená. Narodily se jí děti a potom přišli na svět vnoučata. Měla několik vnoučků, kteří často navštěvovali dům v její malé vísce a potom i jednu vnučku, která žila s otcem ve vzdáleném velkém městě. 
Chlapci jí dělali radost. Byli šikovní mladí muži. Babička se ale moc těšila na vnučku, které konečně bude moci předat rady na spokojený život, který vybudovala. Kdykoli dívka přijela, měla radost, že s ní může konečně dělat činnosti, kterým by muži neporozuměli. Vnukla jí své představy o světě a naučila vše, co věděla. 
Jenže holka jezdila z velké dálky a vesnice pro ni byla jiným světem. Nechápala tak rychle místní úkoly, se kterými se ve městě nesetkala. Babiččiny rady se rychle změnily v zákazy, protože tak se přeci správné děvče nechová. Kolikrát si její hodná babička povzdechla, když vnučka něco neudělala, tak jak to zvládne i hloupé děvče od sousedů. Babička viděla, že sousedka zvládla venkovskou činnost za rok, ale její vnučka ani za tři, třebaže na venkově trávila jen týden ročně. Sice tuto komplikaci babička neprozřela, zato ale vnučce neopomněla zopakovat, že za to určitě může její městská výchova. 
Naše mladá hrdinka si brzy začala výlety k babičce spojovat s nepříjemnými zážitky. Měla starou dámu moc ráda, a tak jí ani nenapadlo obviňovat z toho babičku. Našla si ideální řešení a kdykoli někdo promluvil babiččiným dialektem, hned se osypala. Proto není divu, že když jí v baru oslovil muž se stejným přízvukem, všechny ty zážitky se jí spojily, a ona bez rozmyslu zasela další semínko v celé téhle pohádce o nepochopení. 
A proto mějme neustále v hlavě radu toltéckého mudrce dona Miguela Ruize a neberme si nic osobně. Cokoli nám druzí řeknou, nesouvisí přímo s námi, ale s tím co oni sami prožili. Třebaže mohla svou poznámkou také zasáhnout nějakou ránu v mladíkově minulosti, neznamená to, že je namyšlená barbína, a oba mají spoustu možností, jak situaci zachránit. 
„Promiň, mám alergii na tenhle přízvuk, ale to je dlouhá historie, jak že jsi říkal, že se jmenuješ,“ mohla dívka rychle dodat 
Anebo on by se povznesl a nevinně se zeptal: „Proč myslíš, že jsem blbec?“
Ale to už je jiný příběh, a tak doufejme, že se naši mladí hrdinové ještě dočkají příjemného večera, a že i my někdy přejdeme význam, který se činům a slovům druhých dá přikládat a objevíme, kdo skutečně jsou. 

Žádné komentáře:

Okomentovat